Ukrajina2004 autem na 3 týdny

 

tavri@centrum.cz

 

Úvodem:

Naše cesta byla spíš touláním se po Ukrajině bez žádných větších cílů. Chtěli jsme zkrátka poznat jak se žije lidem na Ukrajině, jejich města, venkov, navštívit historické, pravoslavné i sovětské památky, vykoupat se v Dněpru a v Černém moři, vidět hory na Krymu a v Zakarpatí. A hlavně jet někam, kam nikdo nejezdí, skoro :-)

Tyto stránky jsem stvořil, aby případní zájemci o cestu na Ukrajinu, zejména pak motoristé viděli, jak lehce a snadno se dá pohybovat s automobilem po Ukrajině. V cestopise tedy příliš nepopisuji jednotlivé památky, z jakého století je onen kostel či hrad apod., to si může každý vyserfovat na netu, spíš jsem se zaměřil na naši cestu, pocity, zážitky a řešení různých situací.

 

Jak se tam dostat?

Relativně snadno. Jediný problém je vízum.

Ještě nedávno bylo nutné při cestě na Ukrajinu prokázat turistický účel pobytu, t.j. k žádosti o vízum předložit voucher nebo prokázat zajištěné ubytování v akreditovaných hotelech. My jsme zvolili voucher a obstarání víza svěřili jedné pražské cestovní kanceláři. Nyní je situace jiná, podle dostupných informací ukrajinská strana v souvislosti se vstupem naší země do unie pozvání již nevyžaduje a stačí vyplnit dotazník žadatele o vízum. To ale platí pro obstarání soukromého víza, které si údajně musíte vyřídit osobně. Jednovstupní vízum se dá tedy pořídit za pouhých 1000 Kč.

 

Jedete autem?

1) Je vhodné jet s vozidlem, jehož jste majitelem. Na Ukrajinu se nepouští vozy z půjčoven, na jednom ruském webu jsem četl, že můžete jet i s autem vypůjčeným, ovšem jen od nejbližších příbuzných v pokolení přímém, tedy od rodičů nebo dětí. Je však možné, že se tato situace změnila, toto je nutné si před cestou ověřit. A nezapomenout na notářsky ověřené a náležitě přeložené svolení k zapůjčení vozidla. Nebo-li mít všechny bumážky v pořádku a nedávat tak záminku či prostor ke korupci. Já jel autem svým, takže mě se to netýkalo ;-)

2) Pojištění auta, povinné ručení  - na Ukrajině na rozdíl od Ruska platí zelená karta, takže není co řešit.

3) Auto je možné bezcelně dovést pouze na dobu dvou měsíců, a je nutné ho zase vyvézt! Po uplynutí této doby se musí registrovat na DAI. To se vám však při krátkých turistických cestách nestane. Pozor, dojde-li k odcizení vozidla, budete muset zaplatit clo, jako kdyby jste ho tam prodali. To není vtip, to jsem někde četl a docela bych  tomu i věřil.

4) Celní deklarace na auto se již nevyplňuje, jednoduše vám ho zapíšou do pasu k vízu. Zapisuje se typ a jeho SPZ.

4) Ekologické poplatky - žádné nejsou, i když na ruském webu jsem četl, že se provádějí pouze u vozů s karburátory, já mám vícebodové vstřikování a katalyzátor podle normy Euro2, takže jsem si s tím opět hlavu nelámal.

5) Na hranicích byste tedy stejně jako my neměli nezaplatit ani floka.

 

Další doklady na cestu:

Zdravotní pojištění - opět podle informací stránek ukrajinské ambasády nadále platí smlouva o bezplatném poskytování zdravotní péče našim občanům, pojištění léčebných výloh tedy není nezbytně nutné. Pozor, ta smlouva neplatí například pro Poláky, kteří se musí povinně pojišťovat, na hraničním přechodu Krakowec to však věděli a nic po nás nechtěli a ani to na nás nezkoušeli.

Ovir - jako jedná z mála postsovětských republik Ukrajina před pár lety zrušila povinnou registraci cizinců v souladu s nařízením prezidenta republiky o právu člověka na svobodný pohyb a svobodném výběr místa pobytu.

 

Silnice a dálnice:

Mýtné a dálniční poplatky - používání silnic a dálnic je zdarma (na rozdíl od Běloruska, kde cizinec platí všechno co se dá)

Silnice jsou široké, není na nich hustý provoz a vzhledem k menší hustotě osídlení lze na nich během dne překonávat velké vzdálenosti.

Stav silnic a dálnic je uspokojivý, pohádky o kamenité cestě a brodech neplatí, všude je asfalt, sice dost hrubý a roztrhaný, trošku to drkotá, ale jet se po tom dá :-)

 

Odlišnosti v dopravě:

1) Tak předně Ukrajinci jezdí asi jako my, všelijak, někteří divoce a s čímkoliv, potkáte cyklisty, povozy, traktory, různé střepy i naše oktávky a drahé limuzíny se zatemněnými skly. Zajímavé je, že oni nebourají!

2) Ve městech většinou nejsou vyznačeny jízdní pruhy, jezdí se stylem kolik aut se vedle sebe vejde, tolik „jízdních pruhů“ je.

3) Blikače používají snad jenom na křižovatkách, při předjíždění nebo přejíždění z pruhu do pruhu blikače téměř nepoužívají. Člověk musí být velice ostražitý.

4) Na kruhových objezdech se dává přednost zprava! Na to nezapomeňte! Na mnoha kruháčích je ale přednost upravena dopravní značkou „dej přednost v jízdě na kruhovém objezdu“ dodatková tabulka kruháč. Jejich podíl je zhruba padesátiprocentní. Kruháčů však není mnoho, na některých z nich je DAI post.

5) Povinnost připoutat se bezpečnostními pásy platí jen mimo obec, „v górodě nět nádo“ Oni se však nepoutají skoro vůbec.

6) Světla: Ukrajinci si nerozsvítí, dokud není úplná tma a není vidět ani na krok! I za stmívání jedou prostě se zhasnutými světly, to samé za deště ap. Ve dne rozhodně nesviťte, jak jste zvyklí u nás, akorát na sebe zbytečně upozorníte všudypřítomné DAIšniky! Ve dne svítí jen mafiáni v drahých autech s tmavými skly a vynucují si tak přednost.

7) Při jízdě se občas stane, že budete omezeni předjíždějícím protijedoucím vozidlem, často budete muset zpomalit, aby se ten dotyčný v protisměru stihnul vrátit.

8) Prostě jezděte jako oni, zařaďte se.

 

DAI posty:

Od slova dáč, dojit, četl jsem na místním webu :-) Jinak je to Děržávnaja avtomobílnaja inspékcija.

Jsou na všech hlavních tazích a na výjezdech z měst, jejich hustota každých 30-100 kilometrů, záleží na regionu.

Jsou označeny dopravní značkou a na jejich výskyt upozorňuje dopravní značení a snížená rychlost průjezdu, zpravidla 50 km/hod. Na některých musíte i zastavit a to na značce „Stop Kontrol“ Vozidla si vybírají ke kontrole namátkově. Většinou zastavují staré hranaté žigulíky a záporožce. V „oblibě“ jsou také Rusové. Policajti však zastavují i mimo DAI posty volně u silnice!

 

Čerpací stanice:

Je jich dostatek po celé zemi, ceny benzínu jsou všude stejné, maximální hranice je patrně stanovena nějakým nařízením, sem tam lze nalézt benzínku, která nabízí o pár kopějek levnější benzín. Benzínové pumpy sovětského typu z hlavních tahů a měst zcela vymizely, vyrostly nové moderní čerpací stanice se stojany, jaké známe u nás. Pozor, vždy se platí předem, u okénka nahlásíte nahlásíte, za kolik si toho vezmete a čeho, zaplatíte a pak si teprve můžete jít natankovat. Pokud chcete plnou, dává se záloha, samozřejmě ta překračující objem vaší nádrže. My tankovali většinou za sto hřiven, což odpovídalo 34,5 litrům. Často se ale kolem vás motá pumpař, který vám natankuje a současně zkasíruje. V některých místech na Krymu, třeba v Jaltě měli třeba jen natural 98, naopak někde na venkově uprostřed ničeho měli zase jen nízkooktanové benziny. Ale jinak je síť benzinek hustá a sortiment kompletní. My jsem si oblíbili benzinku TNK - Tjůmenskaja ňéftnaja kompánija, která je po celé Ukrajině nejrozšířenější a navíc v Kijevě jsem viděl billboard, v němž slibují „kačévstvo“

 

Praktické informace nejen pro řidiče:

Musíte alespoň trochu umět rusky jinak jste mimo. Minimálně je nutné umět číst azbuku. Všechny nápisy jsou v ukrajinštině. V Kyjevě, jižně a východně od něho včetně Krymu se mluví rusky. Angličtina vám je k prdu, v Kyjevě bábuška ve stánku nereaguje ani na „tjů tykits“ a to jim to „tjů“ ještě ukážete na prstech jako nápovědu. Na „dva bilety pažálsta“ reaguje s usměvem a samozřejmostí.

Ukrajinština je foneticky hodně blízká polštině, dá se jí i rozumět, od ruštiny se docela liší asi jako čeština od polštiny. Ruština je klasika, s tou se domluvíte všude.

 

Bezpečnost na Ukrajině.

Je to tam úplně v klidu! Žádné velké nebezpečí jsme necítili, rovněž jsme si nevšimli ani shlukující se skupinky podivných lidí nebo nějakých individují, lidé tam žijí naprosto normálně. Rovněž na silnicích nebylo znát nebezpečí nějakého přepadávání a podobných pohádek, kamioňáci si klidně zastaví uprostřed ničeho u okraje silnice a odpočívali, ostatně jako my. Parkovat můžete ve dne normálně ve městě, na noc je však nutné auto schovat na hlídanou stojánku! Je vhodné, pokud máte lepší auto, na sedadlo rozvěsit ručník a na zadní sklo dát ešus, nějaký bordel v autě, chleba, páku na volant a schovat panel autorádia. Odpojit elektrické otevírání kufru a podobné vymoženosti. Dokonale tak vzbudíte dojem, že auto patří skutečně chudým turistům ze západu a ne nějakému podnikateli, který by v kufru auta mohl mít třeba notebook. navíc jako Češi jsme bílí a také Slovani, takže vypadáme jako oni. Peníze je dobré si rozdělit, ale to jsou už obecné rady a zvyklosti snad pro všechny státy...

 

A tady je ten cestopis:

 

Ne - 18.7.2004

Vyjíždím v neděli dopoledne, nabírám Tomáše, který se sveze jenom do Českého Těšína a cestou ještě nakládáme Ivetu, moji spolucestovatelku :-) Cesta ubíhá skvěle, jen je šílené vedro a pálí slunce. V odpoledních hodinách jsme v Těšíně a hurá přes Polsko. Cesta do Krakowa nic moc, na to že je to éčko, je úzká a vede přes samé vesnice. Kvůli špatnému počasí si zbytečně zajedem na Zywiec do rekreační oblasti, kde nás čeká dopravní zácpa, v níž vykydnem několik hodin. Navíc začala bouřka a prší. Vymotávám se zpátky na státovku a když se stmívá, míjíme Krakow. Za ním vede překvapivě krásná cesta až na ukrajinské hranice. Kolem půlnoci hledáme vhodné místo na širák a tak odbočuji na nějakou okresku s úmyslem zajet do lesa či pole. Najednou potkáváme lišku a chuť na spánek pod širou oblohou mizí. „No jo, tady dávaj lišky dobrou noc“ zahlásí Iveta, navíc cikády dělají děsnej kravál a tak raději jedeme na hraniční přechod Krakovec. Spíme v autě na ještě polské straně. Než usnu, obcházím parkoviště na druhé straně plotu a kochám se prvními skvosty vozového parku ukrajinských řidičů.

 

Po - 19.7.2004

Je ráno a hurá na čáru, na celnici je slabý provoz a když se najednou nechápavě objevilo snad dvacet karavanů nějakých Francouzů, snažím se rychle zařadit mezi ně a šikovně je předjet. Řadím se hrdě do pruhu pro občany EU a nacouvávám před ty frantíky. Polský celník se diví, kde sem se vyloupnul, no naštěstí je v pohodě, kontroluje pasy a techničák. Následuje odbavení ukrajinskou stranou. Voják nám dává k vyplnění registrační karty a evidenční bumážku s číslem auta a počtem osob. Následuje odbavení separé, celník znuděně listuje pasy, opisuje si techničák do kompu a dává vytoužené razítko přes víza do pasu, mě tam navíc zapíše i auto. Popojedu pár metrů a další celník se ptá, kam jedeme a nakukuje do kufru. Opouštíme celnici a na konci stojí voják  u závory, vezme si původní bumážku a ptám se ho, jestli už je to vsjo. Ukazuje že mám jet.

Hned za čárou je pár benzínek, měníme první dolary a tankujeme laciný ukrajinský beňol. Cesta je velice zajímavá, v horku je cítit asfaltový smrad, krajina jakoby náhle změnila svůj ráz, louky, pole a krávy. Hezky to drkotá a se zájmem pozorujeme tamější krajinu, výborné jsou třeba autobusové zastávky, obchůdky s názvem „Produkti“ co tam asi tak můžou prodávat :-) Přijíždíme ke Lvovu a místo obchvatu volíme kratší cestu přes centrum, naštěstí je značení dobré, směrovky Kyjev jsou fungl nové a jsou na každé větší křižovatce. Ve městě je silný provoz, navíc ulice jsou pokryty šílenou dlažbou, takže to s náma hezky houpe. Snad nejlepší je přejíždění tramvajových kolejí. Nalézáme výpadovku z města a jedeme směr Brody na Počajiv. Je vedro, prohlížíme první sovětskou památku, bojovného jezdce na koni, vetknutého do svahu. Baštíme zásoby z domova a osvěžujeme se u jakéhosi pramenu.

Hned za Brody mě staví policajt, ukazuje na radaru 56 km/hod, na místě kde byla údajně 40, žádnou jsme sice neviděli a chce pokutu 32 hřiven. Snaží se mi namluvit, že jako cizinec musím pokutu zaplatit na DAIce, která je daleko 30 Km. To se mi nechce a na očích mu vidím, že to směřuje na úplatek. Říkám, že 56 eto němnogo a že jsem na Ukrajině pjervyj den a že to tady něznáju a že mu dám čéskoje pívo a vsjo bůdět v parjadke. Odpovídá, že pivo mají na Ukrajině lepší, ať mu dám dvacet. Nakonec dostává deset a dva české gambáče. Stejnak to byla nějaká habaďůra, radar má píchlej na autobaterii u plotu a u sebe podivného svědka se zlatými zuby..

Přijíždíme do Počajivu, poutního místa s obrovským chrámový komplexem, něco jako náš Velehrad u Uherského Hradiště. Po příchodu k bráně nás ochranka nevěřícně vrací, že v kraťasech tam nesmíme. Je šílené vedro, musíme se vrátit do auta pro kalhoty a jdem to zkusit znovu. Hlídač zase říká, že ďévočka musí mít sukni a šátek, ten jí pak nakonec ve vrátnici půjčuje, Iveta si ze dvou dělá sukni a třetí si váže na hlavu, lehce punkerský styl. Vypadá vskutku zajímavě :-) Na nádvoří jsme ohromeni množstvím bohaté výzdoby, zlatými kopulí i věřícími. Bohužel se blíží pátá hodina odpolední a chrámy se uzavírají, zkoušíme se rychle někam prorvat, zalezeme do chodby jednoho z chrámů, odkud nás vzápětí vyprovází věřící paní s dítětem, vyptává se odkud jsme a zve nás na zítřejší na prohlídku. Nakouknem tedy alespoň na modlitbu, věřící to silně prožívají, etiku zachovává i ochranka.

Před chrámem je park, ve kterém jsou atrakce, kolotoče. Najednou Iveta zaslechne českou písničku, nevěříme svým uším a jdeme to prozkoumat. Skutečně, jsou tam Češi, obytný přívěs s olomouckou espézetkou, pozdravíme a opilá cikánka nám ukazuje kde je kasa. „No my jsme slyšeli českou hudbu a tak se přišli podívat“ „Smatréť éto zadármo“ odpovídá, nepochopila že jsme Češi, když jsme se zeptali, co že tu pracujou a ona zase: „Vy rabótajetě u nás a my u vás, nu čto“ Pokus o konverzaci je marný, jdem si tedy po svých na vychlazenou Colu do stánku.

Přesouváme se tedy směrem na Kremenec do Ostrohu, kde nás čeká další církevní památka, monastyr. Cesty jsou šílené a značení žádné, za to krajina je hezká, mírně zvlněná, sem tam jezírko, a chudé vesničky. Potkávám minimální množství aut, za to se neustále vyhýbám povozům s koňmi a psům. Jednoho psa jsem málem sestřelil, brzdy to zvládly. Všude jsou vidět pasoucí se krávy i stáda koní. Zajímavé jsou také hřbitovy, všude modré kříže u hrobů. Ostatně modrá barva je asi univerzální barvivo, lidé s nimi mají natřeny dveře a okenice svých příbytků, popřípadě jiné dřevěné konstrukce. K večeru konečně přijíždíme ke klášteru, chcem si jej prohlédnout a zdejší mnich říká, že prý nejsme oblečeni po christiáňsku. Prozkoumáváme alespoň exteriéry. Celý klášter se zrovna opravuje, je tam spousta zedníků a restaurátorů. Před Ostrohem zkouším koupel v místním rybníce, kde se koupou domorodci. Voda trošičku smrdí, protože se tam nejspíš koupou i krávy, pasoucí se na břehu. Polévám se čistou vodou z auta a vyrážíme hledat vhodné místo ke spaní.

Po pár kilometrech uprostřed ničeho odbočujeme na lesní cestu, ta vede kolem nedefinovatelné louky, připomínající skládku. Vedle auta vidím malé štěňátko a míříme někam mezi stromky. Po pár štípancích od mravenců posouváme tábořiště o pár metrů jinam, Iveta si jako zbraň bere do stanu dýku, já svoji kudličku zapomněl v autě na předním skle, kam se mi pro ni už nechce znovu vylézat :-)  Před spaním jdu ještě na obhlídku okolí a kousek od sebe vidím velkého potulného psa. Raději se jdu uklidit do stanu.

 

Út - 20.7.2004

Ráno se probouzíme, balíme věci a kousek od nás si to valej vesničani s povozem do lesa. Potichu mizíme zpátky na dálnici, pokud se tomu dá tak říkat. Provoz není tak silný, jak bych očekával. Bodla by sprcha, o té se nám však může na Ukrajině jenom zdát, místní benzínky disponují maximálně WC a to ještě většinou tureckým. Hledám tedy parkoviště pro kamioňáky a u jedné cedule slibující „důšu“ odbočuji na parking. Maník mě však sděluje, že sociálky jsou v remonťě, ale že na konci parkoviště vede cesta 50m k lomu, kde je čistá voda a teplá je 22 stupnů. Jdem to otestovat a fakt nekecal. Nikde nikdo, na Adama se vrhám do vody. Voda je přímo úžasná, průzračná, skoro hřích tam naběhnout s mýdlem a šampónem, naštěstí se pěna ve vodě rychle rozpouští. Týpek se pak stavuje ještě na pokec a dávám mu české pivko jako poděkování za dobrý tip.

Vyrážíme vzhůru do Kyjeva, cestou se ještě zastavíme v Žitomiru, města, odkud pochází naše kamarádka Alinka, prohlížíme tuto díru jen z poza okének auta a poněvadž se právě strhla prudká bouře, snad hodinu čekáme v autě. Nedá se jet, stěrače by nestíhali, za chvíli je půl města pod vodou a kanály nestíhají vodu pobírat. Některá auta jsou na silnicích ponořená doslova do půlky, já nechci riskovat utopení třeba alternátoru nebo jiného části vozu a tak projíždím velmi obezřetně. Mizíme tedy do Kyjeva a ještě na kraji města tankuju další beňol a vaříme si jídlo na PB vařiči. Posilněni a s dobrou náladou vyrážíme do centra. Doprava silně houstne a po chvíli se ocitáme v centru. Kyjevané jezdí hodně z ostra, při přejíždění z pruhu do pruhu většinou neblikají, objevují se velké limuzíny a terénní auta tmavé barvy se zatemněnými skly, které řídí nějaké gorily. Ty pak jezdí většinou v levých pruzích a přednost v jízdě si vynucují. Mnohá auta mají protekční espézetky. Například na jedné z nich je nápis „General“ Kličkováním po městě hledáme Chrešťatyk, hlavní bulvár Kyjeva. V ulici Institutskaja nechávám auto, pečlivě zamykám a Iveta jde koupit k novinovému stánku mapu. Zjišťujeme, že od Majdanu Nezaleznošči jsme jen pár minut chůze :-) Vyrážíme tedy tím směrem, když si povšimnu stanice metra. „Jé, svezeme se metrem, to bude prdél“ navrhuji a naše první cesta vede na glávnyj vakzál. Metro je na talončiky, bez nichž vás tam nepustí, jízdné stojí pouhých 50 kopějek. Metro vypadá úplně stejně jako v Praze, má tři trasy spojené do hvězdice a tři přestupní stanice, snad pérony jsou poněkud kratší, ale za to jezdí v kratších intervalech. Hlavní nádraží je zcela nově upravené a vypadá mnohem líp, než to pražské. S úžasem prolézáme jednotlivé haly a na nástupišti kupuju pár kazet s muzikou a videokazetu. Ceny za tento sortiment zboží jsou neobyčejně nízké. Pěšky se vydáváme pomalu zpět a na začátku Chrešťatyku lezeme do podchodu, kde je spousta krámečků se značkovým zbožím. Vylézáme ven a procházíme se po bulváru, atmosféra Kyjeva na nás působí velice příjemně. Zhruba uprostřed se nalézá plácek, kde místní lidé hrají na kytaru, zpívají, někteří i tančí, ve stánku si kupujeme točené pivko a sledujeme bavící se lidi. Najednou se k nám přitočí chlapík, zaslechnuvší naši češtinu a dává se s námi do řeči, lámanou češtinou se ptá jak se nám tu líbí, diví se kde jsme se tam vzali, nadává na současnou ekonomickou situaci na Ukrajině i na nás na Čechy, jací jsme to Pepici. Prý má v Teplicích tři domy a regulovatelné nájmy jsou pro něho nepochopitelné, ptá se kde bydlíme a odpovídáme, že ještě nevíme. Na to, že je devět večer docela otázka na místě. Ptám se ho, jestli neví  o nečem levném nebo snad o autokempingu. Přemýšlí, obrací se hned s žádostí o pomoc na všudypřítomné policisty, ale bez úspěchu. Pak nám navrhne, ať na něj počkáme o půl desáté na Majdanu u globusu, že nás zavede k jedné levné ubytovně, ukazuje na mapě Penzionat Junnosť, ještě si prý musí něco zařídit, váháme, no „eto vaša šanca“ říká. Přikyvujem, sami stejně nic lepšího nevymyslíme a tak pomaloučku míříme k Majdanu. Skutečně přichází včas a rychlým krokem jdeme pro auto, prý má málo času, navíc je tma a já mám auto stále jen tak na ulici. Představuje se jako Gennadij a vypadá jako Arnold Swarzeneger, vzatej na 70% přes kopírku. Sedáme do auta, Iveta dozadu se slzným plynem v záloze pro všechny případy a Gennadij vedle mě. Opakuje, že nemá času nazbyt a že mě bude navádět. Zběsilou jízdou, mnohdy skoro na červenou jedeme k oné ubytovně, je téměř na okraji města. Cestou mě naviguje stylem býstro býstro, nalévo, zděs naprávo, ostróžno, tady se neřaď tady jezdí maršutky, tady ho vem zleva, to ještě stíháš jeď honém, je to docela prdel.

Jsme na místě, Gennadij nám domlouvá ubytování, na kyjevské poměry skutečně nízké, auto mi hlídá nějakej dědula, hlídač objektu se psem, Gennadij doporučuje, o něco málo dražší druhé patro, má být lepší a čistší než do první. Po příchodu do pokoje si ani neumíme představit, jak může vypadat to první patro. No je tam alespoň teplá voda, samozřejmě na chodbě. Ošuntělé povlečení a deky nesplňují naše představy o čistotě a tak se vracíme do auta pro naše spacáky :-) Večer beru lahváče a jdu se ještě družit s paní děžurnou, je tam ještě nějaký Rusák a baví se jen tak o životě. No moc to nestíhám, popřeji spakójnu noč a jdu spát.

 

St - 21.7.2004

Ráno se staví Gennadij a ptá se jak jsme se vyspali, odpovídáme, že je vše oukej. Diví se proč tu máme svoje spacáky a Iveta mu ukazuje prostěradlo se srpem a kladivem, že už má dost. Dnes to vypadá, že bude zase vedro, no nevadí, pojedeme na Hydropark. Je to vlastně ostrov na Dněpru, pláže jsou písčité a je to ideální místo ke koupání. Jedeme trolejbusem k metru a metrem pokračujeme do stanice Hydropark. Autem se mi po Kyjevě navzdory levnému benzínu vůbec nevyplatí jezdit, navíc máme zaplacené hlídání 24 hodin denně. Lístky do trolejbusu se kupují přímo v trolejbuse, pobíhá tam konduktor a ptá se kdo ještě nemá jízdenku. Ta se pak musí označit v předpotopním strojku. Jízdné na černo tak prakticky neexistuje. To samé v metru, zakupují se žetony, které se vhazují do turniketů u vstupu do schodiště.

Ve stanici Hydropark vylézáme a míříme na pláž. Tam strávíme většinu dne koupáním a opalováním se. Baštíme Chot-dog a vyrážíme na metro. Probíháme ještě jednou ulice Chreščatyku, Iveta shání oranžové kalhoty a já nějaké príma sandošky. Na radu Gennadije tady měníme další dolary, kursy jsou zde opravdu nejvýhodnější. Pokračujeme metrem a nějak nevědomky přejedeme stanici a dostaneme se někam jinam, odkud nejezdí náš trolejbus číslo 18. Situaci se snažím vyřešit taxíkem, ty dva tři kilometry nemohou stát svět, chlapík nabízí odvoz za 15 hřiven, což se mi zdá vzhledem ke vzdálenosti dost, smlouvat nechce a tak volíme nový druh dopravy, Maršutky. Jedná se o mikrobusy, které jsou sice o 100% dražší než mísa, ale za to jezdí i jiné trasy a to mnohem rychleji. Za dvě hřivny jsme tedy po chvilce na ubytovně. Dáme se trošku do kupy a na večer vyrážíme vstříc nočnímu Kyjevu.

Začínáme na Majdanu, kde to žije, lidé jsou upravení a módně oblečeni, tohle snad není Ukrajina, říkáme si. Ozývá se hlad a tak jdeme někam ochutnat místní speciality. Na druhém konci Chreštatyku nalézáme příjemnou hospůdku klubového typu a dáváme si vareniky a pelmeně. Já s kapustou a Iveta s masem. Jsou nad očekávání velice chutné. Vracíme se zpět na Majdan, je už něco po půlnoci, venku stále teplo a na venkovní zahrádce ještě popíjíme kávičku. Kolem jedné zjišťuji, že metro je zavřené a nejezdí už ani maršutky, na které jsem spoléhal. Děsí mě cena za taxika, jeden si nás všimnul, jak bezradně bloumáme městem, zastavil a ptám se: „Skolko griveň na vulícu Frunze“ Prej „Trícjať“ „Eh, éto mnógo“ a hážu oči v sloup. A on prý kolik by jsme dali? Říkám maximálně dvacet. Tak sedejte. Docela slušná cena, pro nás :-) Jsme utahaní a hned usínáme.

 

Čt - 22.7.2004

Třetí den v Kyjevě a my ještě neviděli žádné památky, to se musí napravit. Jedeme opět ráno trolejbusem číslo 18 do centra a vystupujeme kousek před náměstím u Michajlivského kostela a chrámu Sv. Sofie, nejprve si nakládáme malou snídaní v jedné luxusní cukrárně a pak hurá na prohlídku kostela. Zlaté kopule věžiček a interiér působí velice honosně. Pěšky jdeme k Majdanu a objevujeme obří třípatrový podzemní hypermarket, který se nachází v podchodu pod Majdanem. Prolézáme butiky a koukáme na krámky plné značkového zboží. Je léto a právě probíhají slevy, nicméně i po slevách jsou pro nás ceny za hadry stále dost vysoké. Za to oceňujeme bohatý výběr ze sortimentu i sehranost vystavovaného zboží. Venku na Majdanu se zájmem okukujeme suvenýry a na poště posíláme domů a známým pohledy. Pokračujeme dvě stanice metrem a cestou procházíme vyhlídkovým místem na druhý břeh Dněpru. Přicházíme na Pečerskou Lávru, kde se platí vlozný :-/ i na nádvoří. Pečerská Lávra je opět soubor chrámů a kostelů, prý největší hrot Kyjeva. Začínáme pomalu zjišťovat, že církevními pravoslavnými památky jsme už zasyceni a jdeme si tedy ještě obhlédnout sochu Rodina Mať, kterou jsme si z dálky se zájmem prohlíželi předchozí den z ostrova na Hydroparku. Socha je šíleně obrovská, je pobitá pozinkovaným plechem, jaký se nejspíš používá na letadlech a na slunci hází odlesky. V betonovém prostranství se nacházejí sochy bojovníků v nadživotní velikosti, působivé jsou hlavně jejich výrazy ve tváři a odhodlanost k boji. Areál pak doplňuje expozice vojenské bojové techniky. Pěšky jdeme na metro a v kombinaci s trolejbusem č.18 vyrážíme k ubytovně.

U auta si vaříme si večeři a po setmění opouštíme Kyjev. Projíždíme cestou po nábřeží jako včerejší taxikář a hledáme ten správný most na druhý břeh Dněpru. Na druhém břehu se nachází ložnice Kyjeva, nekonečný komplex vysokých paneláků, mnohé z nich se ještě staví a cedule nabádají ke koupi bytů. Kyjev je opravdu bohaté město a je to výkladní skříň Ukrajiny. Osvětlenou výpadovkou na Charkov přijíždíme k Boryspolu, mezinárodnímu letišti. Je zastrčené asi 40 km za městem a je tam stejný hukot jako na Ruzyni. Na informacích se ptám, odkud je „možno smatrjéť samaljoty“ a paní nás s úsměvem posílá do haly C. Stejně je už tma a je vidět prd, takže opouštíme letiště a jedeme směrem na Čerkassy. Hledáme vhodné místo na spaní a kolem jedné v noci zastavujeme na DAIce s dotazem, zda u nich můžeme přespat v autě. Daišnik má veselou náladu, říká ať to píchnu támhle a že nás bude chránit. Vtipkuje o prachách, ptám se jestli teda nechce pivko, no nechce, tak si dám místo něj rovnou dvě a jdeme spát.

 

Pá - 23.7.2004

Ráno nás budí o půl sedmé, zajímá se jak jsme se vyspali a hned se hlásí o vejslužku. Prý za „ochronu“ Říkám co? Pivko nechtěl, tak jaký prachy. „Za ochronu nádo platit!“ A jéje, to jsme si naběhli. Za co platit? Za to, že spíme v autě? To si dělá prdel! No nedělá, zatímco Iveta se jde zkultivovat na benzínku, dělám si kafe a přijde znova. „Včerá ty odstávil mašínu, spal, my těbjá chránili, tak davaj deset bachsov“ Začínám být jeho drzostí nasranej a po chvíli to opakuje znovu a k tomu dodává „Nádo důmať!“  Mě to naopak normální nepřijde a tak jsem odhodlán, že nedostane nic. Přijde znovu a řekne si o moje „vadítělskoje opravljénie“ Bere můj řidičák a dává si ho do kapsy. „Bůdeš tady do závtra, s načálnikom bůdeš gavariť“ Fajn, přicházím k němu, jestli si to už zkontroloval, že by mi ho mohl vrátit. Dělá blbýho jakej řidičák. „No ten co ste mi vzal“ A on „a kto to dokáže“ Okolo něj je snad dalších 6 policajtů, všichni jsou zkorumpovaní, nikdo se mě nezastane. Namítám, že jsem byl v Portugalsku a tam „ně býlo nádo platit“ „vot éto Ukrajína, zděs nádo. Prý stojím neoprávněně na služební stojánce. „Včera jste nám to ale dovolil!“ „Včera móžno, sevódňa nemóžno“ Říkám, že takhle teda ne „Ja innostráněc a ja bůdu informováť ambasádu a mám tu tóže znakómych“ a ukazuju jednu ukrajinskou vizitku. Konečně se trošku se zalek, i když něco začal znova blekotat. Pak mi vrací řidičák, s tím, že zaplatit bych stejně  měl. Dobře jdu tedy do auta pro jednodolarovku a nesu mu ji před všemi fízly a říkám „Na, vazmí i ja důmaju o tobjé svajich“ Kouká na mě, na tu jednodolarovku a vrací mi ji zpátky, tak si ji nech, budeš ji ještě potřebovat. Beru si ji zpět a bez dalšího komentáře odcházím, byl to prostě zmetek a to pěkně hladovej. Skutečně není potřeba fízlům nic platit, stačí pohrozit ambasádou, už to, že jste cizinec může být výhodou, nikdo se nebude s váma zdržovat a něco sepisovat, překládat, zvlášť když jste nic neprovedli a dokumenty i auto máte v pořádku. Prostě jsme jim tam už zacláněli. Navíc zpátky do Kyjeva na ambasádu to bylo jen 100 km a v mém výrazu viděl, že bych to skutečně udělal a toho zmetka nabonzoval, a celý DAI post by měl minimálně pěknou ostudu.

Odjíždíme pryč, náladu máme poněkud nahořklou ranním zážitkem a říkáme si, že odteď se policajtům budeme raději vyhýbat. Cesta jinak ubíhá dobře, projíždíme mnoha dalšími DAIkami, nikdo nás nezastavuje a v poklidu jimi projíždíme. Zastavujeme v nějaké vesnici pro chleba, Iveta si kupuje místní sušenky, jsou nebalené, levné a chutné. Paní v krámě ještě počítá na kuličkovém počítadle. Jedeme dál a těšíme se na obrovský násep a most přes Dněpr, který v tomto místě dosahuje šířky několika kilometrů. Podél silnice vede i železnice. Zastavujeme někde uprostřed, zrovna tudy projíždí rychlík Oděssa - Moskva, počasí je však v takovém mlžném oparu a výhled není optimální. Přejíždíme na pravý břeh Dněpru do města Čerkassy, je to špinavé a zaprášené město, po šíleném obchvatu, kde chybí značení a za pomocí domorodců se dostáváme na cestu směrem na Kremenčuk. Silnice vede jen pár kilometrů od Dněpru a je docela kvalitní.

Je vedro, klasika, a já chci vidět znovu Dněpr, odbočujeme tedy ze státovky na okresku, z mapy vybíráme namátkou jednu vesnici a přijíždíme do vesnice Borovnica. Na obrovské návsi je zchátralý kulturní dům a před ním socha s Leninem, ptám se místní bábušky „kudá k vodě“ Prý po cestě dolů, jedeme tam, cesta se nějak divně stáčí a jsme zpátky ve vesnici, ptám se dalších lidí, nějací borci opravují žigula a ochotně mi ukazují kudy se dostanu k vodě. Lidé jsou na Ukrajině velice ochotní, vždy rádi poradí. Po dlážděné kamenité cestě snad z minulého století jsme skutečně u Dněpru. Je tam zchátralý rekreační areál a nějací motorkáři se stroji se sajdkami starými snad 50 let. Slušně pozdravíme a ptáme se, jestli u nich můžeme „odstáviť mašínu“ a vykoupat se. V pohodě, mašínu mám prý nechat před bránou, že se jí tam nic nestane a koupat se můžem u nich a ukazuje písčitý břeh nalevo. Paráda, jsme tam skoro sami, dva hoši si nás okukují, asi nechápou, kde se tady uprostřed ničeho vzali Češi, toužící po odpočinku u Dněpru. Je tam ještě starý rybář, vypadá jak z pohádky o zlaté rybce. Po chvíli dorazí místní ďévočka na kole značky Ukrajina a nejspíš maminkou. Koupeme se ve vodě a válíme na břehu a po dvou hodinách odjíždíme zpátky do vesnice. U cesty rostou meruňky! No tak si nějaké natrháme. Vylézám na strom a obědváme. Okolo jde nějaká bábuška, ať si klidně natrháme kolik chceme, beztak by to opadalo. Pomaličku projíždíme vesnicí a pozorujeme místní život, po cestě rostou různé plodiny, snad nejzajímavější byly něco jako ostružiny na stromě. To jsme nikdy neviděli, nebudeme to radši riskovat, kdoví jestli je to vůbec k jídlu. Kamenitá cesta vede do další vesnice, je to hrozný terén, chudák auto, musíme se napojit zpátky na státovku. Hned vedle roste nekonečné pole slunečnic, Iveta pózuje mezi nima a děláme fotečku.

Přijíždíme do města Svitlogorodsk, odporné panelákové město, značení žádné a intuitivně se snažíme dostat na Kremenčuk, no malá zajížďka a do Kremenčuku se dostáváme ze severní strany, pryč odsud, nelíbí se nám tu. Na konci města zastavujeme u Dněpru a vaříme jídlo, je tu šílený bordel, poházené odpadky, pár místních se koupe a rybabří. Zvedá se vítr a s ním přichází silný déšť. Domlouvám rýži, ať se už konečně dovaří. Zmoklí dojídáme v autě a jedeme na Dněpropetrovsk. Docela na to šlapu, dešti se podaří ujet a opět pozorujeme okolní krajinu, Dněpr je zde docela členitý a navíc pravý břeh je na kopci, máme solidní výhled. Policajti nikde a tak ignorujem dopravní značky o snížené rychlosti 30 km/hod kvůli odletujícímu štěrku, stejnak je nikdo nedodržuje, s létajícím štěrkem to traky není tak žhavý a jezdí se minimálně 100 km/hod.

Přijíždíme do města Dněpropetřinsk, už se setmělo, je to spíš průmyslová zóna než město. Iveta si povšimne vatry, co vypadá jak olympijský oheň. Vydáváme se to prozkoumat, stejně nemáme nic lepšího na práci. Postupně se přibližujeme, jedeme kolem nějaké továrny, prostředí působí hodně děsivě. Zastavuju u železničního přejezdu u strážní budky a jdem se zeptat co to je. Bábuška z nás trochu nestíhá, prý je to plyn, který produkuje asi jako odpad zdejší továrna a aby neunikal jen tak do ovzduší, tak se tímto způsobem spaluje. Přicházejí dva vojáci a taky zkoumají co tu děláme. Bábuška jim už zkušeně odpovídá že my „Putěšévstvo“ Ptáme se na laciný hotel, ale protože je ve městech na Ukrajině tma, tuto nejvyšší budovu tedy zákonitě nemůžeme potkat. Ulice ve městech jsou v noci setmělé, lamp je jen pomálu, řada z nich nesvítí a ty co ano, tak jenom slabě. Po dálnici se přesunujeme do Dněpropetrovsku a přeju si uvidět benzínku, musíme co nejrychleji natankovat.

Naštěstí se objevuje první, je na druhé straně, ale na dálnicích na Ukrajině je možné přejíždět nebo se i otáčet. Bereme beňol a ptám se na hotel či kempink, ukazuje že za 2 kilometry je motel. Jdem ho zkusit, je o něco málo dražší než v Kyjevě, ptám se, jestli si to můžeme nejdřív prohlédnout. Je to luxus, jaký bych na Ukrajině nečekal, vše je nové a čisté a s televizí. Záchod je splachovací a sprcha teplá, neuvěřitelné. Bereme. Večer jdem ještě dolů na venkovní zahrádku na pivko značky Baltika, hlídač objektu v maskáčích se tváří důležitě a celou noc mi bude hlídat auto za 5 hřiven.

 

So - 24.7.2004

Ráno jedeme do centra, město je to nic moc, veliké a je zde cítit smog. Někde na kraji zastavuju u nějaké paní a ptám se „kudá v céntr góroda pažálsta“? Paní ukazuje že „céntr nachóditsja po praspektu Karla Márxa, éto céntr góroda“ Jsme zvědaví na ten hrot, jedeme tam, projíždíme kolem vakzálu a vjíždíme na totálně ucpaný praspekt, snažím se někde zaparkovat, parkuju v jedné boční ulici na placeném parkovišti. Jdeme mrknout na most, výhled přes mlžný opar nebo smog je nic moc. Vracíme se kolem mekáče a paní u maršutky vykřikuje, že má poslední 2 místa pro převoz maršutkou na druhý břeh. Jdeme okolo krámku s pečivem a po sovětském způsobu nakupujeme snídani. Nejdříve si koláčky vybereme, pak to u kasy zaplatíme a s lístečkem si jdeme zpátky vyzvednout zakoupené zboží. Kasa je za klecí, asi aby nikdo nepřepadnul paní pokladní. Hrozný přežitek, naštěstí to byl jediný způsob prodeje, se kterým jsme se setkali.

Prolézáme pár ušmudlaných obchodů a cesta nás zavede na městskou tržnici. Hned po vejití se ocitáme uprostřed zeleniny a ovoce a jiných produktů a bábušky povykují ďévočka, ďévočka u menjá kupítěs. Žena má v ruskojazyčných zemích silnější postavení než muž, řídí chod domácnosti pevnou rukou a tak veškeré nabídky jsou směřovány na ni. Neodolal jsem sýrům, ze kterých mi paní ukrajovala plátky na ochutnání. Vybírám si sýr rossyjskij, Ivetu zase stejným způsobem zlákala jiná paní na salám. Jdeme na ochoz haly, kde se prodávají i svatební šaty! A hned vedle zase ovčí sýry, ty šaty musí krásně vonět. Koukáme dolů na ten blázinec a nechápeme, jakým nehygienickým způsobem tu řezníci prodávají maso. Je možné nakoupit snad všechno možné z produkce domácích pěstitelů a chovatelů. Strouhaná mrkev u Číňanek nebo co to je, vypadá hodně lákavě, neodoláme a kupujeme si pytlík za 2 hřivny, ke kterému nám přibalí i nějaké červené zelí. Jdeme zpátky k autu a po cestě nakukuju ještě do autosalonu automobilky ZAZ, novou třídveřovou Tavrii je možné koupit již za 75 000 Kč. K dispozici je i pětidvéřový sedan. Odjíždíme ještě očíhnout druhý břeh Dněpru a přes jiný most se vracíme, hledáme výpadovku na Záporoží. Sem tam nějaká cedule, na další křižovatce však značení opět mizí. A tak se trochu intuitivně a s malým doptáním jedeme k dálnici.

Na kraji města si ve zpětném zrcátku všimnu Rovera 620 s libereckou poznávačkou, vytahujem ruce z okénka a máváme, dva čeští hoši nás předjedou a hlasitým troubením pozdraví, rychle se řadím za ně do jejich pruhu, třeba zastaví na pokec, no asi jim to nedoje, pár set metrů jedeme společně a na další křižovatce odbočujeme doleva na Záporoží, kluci odbočují kamsi na sídliště doprava a mávají na rozloučenou. Kdoví, co tam dělali.

Někde v půlce trasy odpočíváme a testujeme produkty, zakoupené na městské tržnici, mrkvička je napuštěná v olivovém oleji, chutná velmi zvláštně. Je jí hodně, nedá se to všechno ani sníst. Iveta už zase krmí potulného čokla, který se tam někde vyloup. Přijíždíme do Záporoží, hledáme ostrov - bázu oddycha, kde měl být autokempink. Dovídáme se, že tady žádný není a tak se jdeme plácnout k vodě, jak jinak než k Dněpru. Ležíme chvíli ve stínu a popíjíme pivko, rychlou prohlídku města děláme autem, zastavujeme jen u torza nějaké stíhačky a u místní automobilky ZAZ.

Vyjíždíme z města a napojujeme se na hlavní dálkovou trasu Moskva - Krym. Je na ní hustý provoz, na silnici samej Rusák a Bělorus mířící za mořem, alespoň se oživil vozový park, Rusové jsou na tom ekonomicky lépe. Jedeme vesměs v koloně, docela i rychle, policajti jsou snad na každým pátým kilometru. Řidiči drží při sobě, na každou hlídku upozorňují výstražnými světly, na DAI post zase upozorňuje dopravní značení a snížená rychlost. My projíždíme bez problémů a bez povšimnutí.

Cestou odbočujeme k obci Novobohdanivka, na jaře tam vybouchnul muniční sklad, bylo nutné z oblasti evakuovat 10000 obyvatel v okruhu 20 km, psali tehdejší noviny. Nádraží mělo být zcela vymydlené. Přijíždíme tam, nádraží je nově upravené, všude spousty dělníků, jsou tam nové koleje a troleje, po masakru už ani stopy. Nevadí, najíme se tady. Zas u nějaké budovy, asi školy, rozděláváme PB vařič. Klasika pytlíková polévka s chlebem. Najednou se přitulí obrovská doga a já nemám dovařeno. Tváří se přátelsky, Iveta jí maže na kousek chleba nějakou unavenou paštiku. Tím dogu na chvíli zdrží a v autě dojídáme. Rychle to balíme a mažem pryč. Po cestě si všimnu uprostřed silnice koťátka, zastavuju a odnáším ho k příkopu. Ptám se Ivety, jestli mu mám dát taky paštiku a prý „No je to tvoje kotě“ ušklebuje se. Po celou cestu tedy Iveta krmila potulné psy a já kočky :-)

V podvečer hledáme vhodné místo ke spaní, při pokusu odbočit k vesnici a za ní se vyspat to není jednoduché, chybí dostatečný lesní porost a množství potulných venkovanů ve mně nebudí dostatečnou důvěru v poklidný spánek, vracíme se na státovku a hodinku po setmění uleháme v autě u DAI postu, ale dostatečně daleko od fízlů. Ostatně na tomtéž místě je více aut se stejným záměrem. Večer a v noci se jezdí hodně špatně, řidiči si nerozsvítí dokud není úplná tma a v noci zase jejich reflektory hrají různými odstíny barev, navíc mnohdy světla svítí všude možně, jen ne na vozovku a já jsem pak systematicky oslňován. Když připočtu jejich dravý styl jízdy, stává se pro mě jízda v noci nebezpečnou.

 

Ne - 25.7.2004

Ráno vstávám hodně brzy, Iveta ještě spí a já se nudím, zevluju kolem auta a očumuju okolní ruch. Moc k vidění tam není. Píšu smsku Alince, že dneska dorazíme na Krym. Jsme kousek od Krymu, vyrážíme tedy na hranice Autonomní republiky Krym, kde se vybírá tzv. rekreační poplatek. Jsou tam policajti, na stopce zastavujeme, ale nikdo po nás nic nechce, projíždíme tedy zvesela dál, objevují se trhovci se sušenými rybami patrně z Azovského moře a cibulí. Jedeme až do Simferopolu, cesta je až příliš rovná a nudná, po cestě si kupuju broskve. Simferopol je hlavní město Krymu, je docela velké ale nic v něm, v centru ztratíme ukazatel na Sevastopol, mírně se motáme a za pomocí ďédušků se dostáváme na tu správnou trasu. Ivetu ráno ďobnul komár k oku, očičko trošku napuchlo a musí si spravit náladu míchaným alkoholickým nápojem v místním obchodě. Jedna láhev a je veselo, já musím bohužel řídit :-/

Jedem nejprve k Chánovu paláci, prohlížíme exteriéry, fontánu co je uvnitř si prohlížíme na fotce. Na chánově dvoře je možné vyfotit se s pávem. Iveta si jako suvenýr kupuje vázičku. Na parkovišti se platí, přimotá se malý spratek, že mi umyje auto za 50 hřiven. Původně jsem myslel, že jsem špatně slyšel, pak slevuje na 40, říkám ses zbláznil, auto umýt nepotřebuju! Je neodbytný, prý aspoň za 10 všechna skla. Dostává 2 za umytí předního. Další lidé nabízejí služby průvodce, říkám, že stejně moc neumíme rusky a že bysme tomu nerozuměli. Pak nás další lanaří do restaurace s tatarskými speciality. Po příchodu k autu hledám toho hajzlíka, co mi měl umýt sklo, on se na to vykašlal! Za ruku ho táhnu k autu, ať to kouká umýt nebo navalí ty 2 hřivny. Vezme špinavý suchý hadr a začne otírat prach. No to si dělá srandu? Ptám se kde má vodu? Svoji nešikovností navíc upustí stěrač a ten mi práskne přes pružinu do skla. Posílám ho doprdele. Šéfuje tam o něco starším kamarádům, kteří myjou za něj. Mezitím se vedle mě stojící Rusák rozčiluje na majitele parkoviště, že mu ten hajzlík prstem načmáral na auto „Póňaj menjá“ něco jako „polib mi“, nejspíš za to, že odmítl nabídku na umytí vozu. Přidávám se do hádky a hlídačovi říkám co to tu má za zmetka. Prý to dá do pořádku. Jdem se tedy najíst a po příchodu je sklo stále špinavé. No už víme, jak to tady funguje, musíme víc odolávat jejich nájezdům na turisty. Přesouváme se k Uspenskému monastyru, kostel vytesaný ve skále. Zas drahé parkoviště a stejný problém jako v Ostrohu, nejsme správně oblečeni, ale v tom horku? I tak je to zajímavé, alespoň z venku, v okolí jsou jeskyně a obydlí vytesaná do skály. Moc hezké. Po cestě dolů kupujeme u bábušky Baklavu, těstíčko nacucané medem, chutná nám to. Alinka mi zrovna odepisuje z mobilu své sestry, že až dorazíme do Sevastopolu, ať se jí ozvem. Paráda, pokecáme česky!

Bachčisaraj si tedy můžeme odškrtnout a jedeme do Sevastopolu, bereme zase beňol u naší oblíbené benzínky TNK a centrum se nám hledá dosti obtížně, dedukcí, že musíme klesat, abychom se dostali k moři, hledáme centrum. Zas tak úplně to nefunguje, vzhledem k velikosti a útesovému charakteru města. Nakonec to postavíme na parkovišti u admirála Nachimova, který je skutečně v centru a stane se naším meeting pointem pro pár příštích dnů. Jdeme hledat poštu, odkud bychom zavolali Alince. Pošta není v dohledu a tak zkoušíme telefonní budku na mince, jdem si rozměnit a hurá do budky, zvládli jsme to hned napoprvé, volám, zvedne to její sestra a já „Zdravstvujtě, možno gavariť s Alinou?“ Ozve se „Sejčás“ „Alinka? už jsme tady někde ve městě kousek od sochy ňákýho admirála…“ a už to jede, prý máme být za půl hodiny na zastávce na ulici Jumášova. Ještě netušíme, že ve městě jsou snad všechny ulice pojmenovány podle různých admirálů. Tak fajn, teď už zbývá jen zjistit, kde to je. Letíme do rychle trafiky koupit mapu a Jumášovka je ulice na sídlišti dost daleko od centra, prý máme jet trolejbusem číslo 10, radí nám paní v trafice. No ale my tu máme mašínu, utíkáme pro ni, startuju a podle mapy se snažíme co nejsnáze dostat na Jumášovku. Pro jistotu se ptám vojáčka námořníka, jestli skutečně stojíme tam co si myslíme. Ujišťuje že ano a prstem ukazuje kudy jet. Poděkuju a jedeme. Jumášova ulice je paralelní k jiné hlavní třídě, a žádný trolejbus po ní nejezdí, rovněž zastávka není nikde. Píšu Alince smsku o podrobnější navigaci a zastávka je hned u vjezdu do Jumášovky. Škoda, že v mapě chybí trasy MHD. Konečně ji vidím na zastávce, nakládáme ji rychle do auta a jedeme někam zaparkovat mezi paneláky. V horku hned vyrážíme na pivko do místní letní zahrádky. Kouká na nás nevěřícně, že jsme vážně přijeli, sami, autem a hlavně proč na Ukrajinu :-D

Dopíjíme pivko, zvědavá ďévočka, co nás obsluhuje se táže, na jakom jazyku to gavarime a odcházíme se projít k nějakému sloupu na sídlišti, už si nevzpomínám, čím byl tak významný. Ptám se, zda by se tu někde dal pronajmout byt, za chvíli tu bude večer a my ještě nemáme vybudovanou základnu. Jdeme zpátky na zastávku, kam má přijít Alinčina sestra se svým manželem, ti by prý o něčem mohli vědet. S pomocí Alinky zkoušíme místní ženu, co prodává květiny, jestli o něčem neví a ta hned obětavě zpracovává své další prodavačky vedle sebe, až jedna z nich vytáhne bumážku s kontakty. Mezitím přichází Alinčina sestra Íra a její manžel Vitalij. Alinka nás seznamuje. Dovídáme se, že autokempink v Sevastopolu není žádný. Vitalij, znalý místních poměrů obtelefonovává kontakty z bumážky, leč neúspěšně. Navrhují jet s nimi trolejbusem do města na Salut, to je den námořní flotily, ve městě je velká sláva a velkolepý ohňostroj. Vzpomínám si, že mi říkal jeden z těch vocmrdů na parkovišti v Bachčisaraji, že je dneska v Sevastopolu velká oslava. No my bychom raději nejdříve sehnali to bydlení, chceme se vydat na vakzál, kde se prý něco sežene. Alinka s Írou vyráží na Salut, Vitalika nakládáme do auta a jedeme na vakzál, jedu rychlostí blesku, času je málo a za chvíli začíná ohňostroj. Na novém nádraží sedí před vchodem kšeftaři a minimální počet dnů je deset. Jedeme tedy ještě na staré nádraží, kde se před halou shromažďují různí nabízeči bytů. Támhle dědula nabízí nocleh za 13 dolarů, vedle zase ženská za 60 hřiven. Ceny jsou vesměs sjednocené. Vitalik se ptá na lokalitu a kroutí hlavou že ne, zdá se mu to drahé, obchází ještě další týpky a pak zase někam telefonuje. No nic, dneska prý spíme u nich a zítra prý seženem něco levnějšího, dopravní zácpou se prodíráme do centra, celou dobu jedu dost ostře, Iveta z toho nechápe, už jsem se tu za těch pár dní otrkal :-) Z dálky sledujeme zbytek ohňostroje a jedeme zpátky na Jumášovku, mašinu dáme na stojánku a Vitalik nás zve na pivko, kde počkáme na holky. Připíjíme do znakómstva a baštíme Kalmár, což je sušená ryba a sucháriky, obojí moc dobré, lepší než naše čípsy. Přichází Alinka s Írou a situace se trošku komplikuje, nechceme je moc obtěžovat a tak raději jdeme spát do auta. Už tak nás strašně mrzelo, že si Vitalik s holkama vyrazili do města na Salut, a my jim naším příjezdem vlastně narušili program. Vitalik překecal hlídače stojánky, abychom se mohli nerušeně vyspat v autě, hlídač souhlasí, jen mám vypnout alarm, no stejně žádný nemám. Dáváme jim poslední zásoby českého piva Gambrinus a na přeplněné stojánce mezi auty usínáme.

Stojánky jsou vlastně oplocená hlídaná parkoviště, kam si lidé většinou přes noc schovávají auta před zloději. Stojánky jsou skoro na každém kroku a číní tak mnoho lidí. Cena se pohybují od 2-4 hřiven, pokud vám někdo hlídá auto separé, např. u hotelu, platí se 5-10 hřiven.

 

Po - 26.7.2004

Je ráno 6 hodin a hlídač nás šetrně probouzí, že si můžem odskočit na záchod a umýt se. Vede mě k záchodkům na jumášovské tržiště, které otvírá od sedmi. Cestou potkávám nějaké místní zevly, něco po mě chce a říkám že mu nerozumím, ještě že jsme nespali jen tak někde na ulici, říkám si. Hlídač ukazuje tady muži, tady ženy, tady záchod a tady voda. Poděkuju a jdu na záchod. Šílený smrad a posraný turecký záchody, nejhorší, co jsem za celou cestu viděl. Hned se mi po ránu zvednul žaludek, snažím se tam nedívat a vykonávám svoji potřebu. Humus. Jdu zpátky k autu a Ivetě říkám, ať tohle neriskuje. Děkujeme hlídačovi stojánky a s autem vyrážíme hledat nějakou slušnou benzínku na ranní hygienu. V okolí hledáme tu, co má aspoň umyvadlo a na pátý pokus se zadaří. Týpkovi dáváme po jedné hřivně za laskavost a vyrážíme si někam připravit snídani. Je osm hodin a máme spoustu času. Vracíme se na stojánku, a hlídač nabízí, jestli se má zeptat svých známých po nějakém bytě. To samozřejmě vítáme a jdeme zatím na sídliště sami něco najít. Místní prodejci na zastávce Jumášovka nám ochotně pomáhají, jeden pán někam telefonuje, paní co prodává nanuky nám zase dává adresu své dcery, ta prý může jet bydlet k babičče. Jedeme tam, ale nikdo není doma. Jedeme znova k hlídačovi, ten ví o bytě ale i s bábou. Jdeme si to očíhnout a vcházíme do jednoho ze smradlavých paneláků. Křičí a bouchá na dveře paní Taťjány, otevírá podnapilá stará ženská s obrovským psem a ukazuje svůj pokoj pro hosty. No moc se nám to nelíbí. Zatuchlý pach a ušmudlaný pokoj, tam jistě budou i šváby nebo jiná havěť. Cena také nezní moc lákavě. Hlídač je v pohodě, snažil se nám pomoci, dává mi na sebe číslo na mobil i domů, kdybychom cokoliv potřebovali, ať se ozvem.

Blíží se desátá hodina, máme sraz s Alinkou a Írou na zastávce a jedeme se koupat. Jedeme trolejbusem někam na zastávku, na tržišti nakupujeme něco k pití a přestupujeme na maršutku, která nás odveze na mys Fiolent, má tam být nádherné koupání. Je to dost daleko, cesta trvá nejmíň půl hodiny. Čeká nás 700 schodů, a náročná stezka, než sestoupíme z útesů k pláži. Už ze shora je výhled fascinující. Jsme v ráji, nejkrásnější místo ke koupání na celém Krymu, čistá a průzračná voda, jakou jsem u moře nikdy neviděl, koupeme se a opalujeme. Slunce stále pálí. Voda v Černém moři není ani tolik slaná, jako třeba ve Francii. Vitalik volá Íre, že nám sehnal byt od jednoho svého kamaráda. Na pláži se seznamujeme s Denisem, je to mladý Rusák a je z Pitěru, má tam partičku svých stejně povedených kamarádů a je to šprýmař. Iveta vyloví z moře obrovský kámen, je moc hezký a přemýšlí, že by si ho odvezla domů. Ale kdo se s ním potáhne těch 700 schodů nahoru? V pozdním odpoledni to balíme a jdeme na autobus. Přijíždí rozhrkaný Ikarus a uprostřed točny má náhradní pneumatiku. Konduktorka vybírá jízdné stejným způsobem jako v Kyjevě. Během cesty se autobus naplní lidmi, cestu si krátím pozorováním pobřeží, na útesech stavějí movití svoje dači nebo spíš vily. Místy jsou vidět i vojenské objekty nebo radar, jejichž lokality jsou vždy obehnány plotem. Přestupujeme na trolejbus, který nás doveze na Jumášovku.

Společně jdeme na kafe a džusika, kde čekáme na příchod Vitalika z práce. Bomba! Vitalik přichází i s klíčema od bytu svého kamaráda. Ještě společně s Alinkou bereme auto, loučíme se s hlídačem stojánky a jedeme na opačný konec města, Vitalik mě nabádá k pomalejší jízdě „nespjéšni“, asi ještě nerozchodil tu lítačku z předchozího dne :-) Je tam zase nějaké sídliště, paneláky jsou klasické Chruščovky. Dáváme auto opět na místní stojánku, Vitalik nám to zase všechno krásně domlouvá a jdem se ubytovat. Procházíme bludištěm paneláků, až přicházíme k tomu našemu. Výtahem jedeme do páteho patra a Vitalik odemyká náš příbytek. Ukazuje kde je co a z okna ukazuje „vid na górod“ Nádhera, Iveta se klaní a pózuje „balšéje spasíbo“ Byteček je velmi skromně zařízený, má jeden pokoj, kuchyň, koupelnu a krytý balkón. Vitalikův kamarád se nedávno oženil, všude jsou ještě květiny ze svatby a nyní jsou patrně někde na svatební cestě. Jdu obsadit koupelnu a Iveta mezitím připravuje večeři. Ejhle, otvírák zůstal v autě, no tam se nikomu nechce, Iveta nalézá šroubovák a kladivo a s tímto náčiním jako švec otvírám konzervu. Nakonec večer stejně do auta letíme pro nějaké blbosti :-) Zpátky slušně bloudíme, protože na sídlišti je úplná tma a paneláky jsou dokonalé bludiště. V televizi pak běží koncert skupiny Tantsy minus.

 

Út - 27.7.2004

Ráno se probouzíme dlouho, Iveta vaří vydatnou snídani. Máme se ozvat Alince, ale nemůžeme se jí dovolat, posílám smsku, že se sejdem v poledne u admirála Nachimova. Vyrážíme tam a nechám auto na stejném fleku jako předchozí den. Zkouším to znova z budky a zadařilo se, už jsou skoro na cestě, máme tři čtvrtě hodiny čas. Jdem se zatím podívat co nabízejí trhovci za suvenýry a sledujeme námořníky. Jdem zpátky k admirálovi a Alinka s Írou už čekají na lavičce. Jdou s námi omrknout nábřeží a dělají nám průvodce. Pak bereme auto a jedeme na Chersones, ruiny starého antického města. Vlozný je prý příšerných 15 hřiven, my však máme šikovné průvodce a tak jedem o kus dál, vjíždíme k nějakému mořskému koupališti do zákazu vjezdu, ostatně jako ostatní řidiči a u plotu parkujem. Jdeme ke zdi, obepínající Chersones, je tam ocelový schodišťový žebřík a už jsme uvnitř areálu. Zadáčo si prolézáme zbytky starobylého města, dochovalo se i několik sloupů. Staré mozaikové podlahy jsou pak uschovány a vystavovány pod přístřeškem. Zas je tam nějaký šašek co se vydává za antického bojovníka, za 5 hřiven se ním můžete vyfotit nebo se obléci jako gladiátor. Snad u každé pamětihodnosti po celé Ukrajině jsou nějaké atrakce tohoto typu, kdy se fotíte s různými dobovými věcmi nebo různým jiným harampádím, prostě jako byste tam patřili. Kupujem si nějaké pamlsky od místní bábušky, Íra platí 200 hřivnovou bankovkou a bábuška se děsí, že takovou velkou bankovku dosud neviděla. Máme to prolezlý, jdem se koupat pár desítek metrů ještě v areálu Chersones. Pláž je kamenitá, malá a dost přeplněná, do vody se díky velkým kamenům taky neleze nejlépe, za to voda je opět báječná. Válíme se pár hodin na těch šutrech, a když už jsme dostatečně otlačení, valíme k autu. Jdem stejnou cestou ke zdi a žebřík mezitím někdo stihnul uklidit. Zkoušíme projít nejbližším východem, ale jsou tam ještě výběrčí, tak to raději neriskujeme, co kdyby náhodou chtěli vidět „biléty“ Vracíme se zpátky ke zdi a zkoumáme, jak tu zeď přelézt. Není zas tolik vysoká, ale na seskok si netroufáme. Alinka s Írou to obcházejí směrem k pláži a my s Ivetou to opatrně přelézáme. Plánujeme co večer, padá tady nápad jít na dydžinu. Odvážíme holky k admirálovi a my pokračujeme do našeho bytečku. Na stojánce borcům říkám, že tu teď budu stát jen tři hodinky, večer vezmu mašínu a pojedu s ní do města a v noci zase přijedu, aby mi hlídali fleka a raději si ho hnedka i zaplatím. Iveta vaří nějakou šílenou polívku na způsob dvě pytlikovky v sobě a drobím do toho místní pečivo.

Večer jedeme pro holky na Jumášovku, jedeme s nima zpátky do centra na diskošku. Parkuji kousek od našeho admirála na hlavní třídě mezi jinými našlapanými vozy. Je to hned u parku, venku jsou různé skupinky bavících se mladých lidí a my přicházíme k open-air diskotéce. Slušně to tam šlape, u vchodu procházíme mezi gorilami a usedáme u stolu. Taneční parket je zaplněn a hrajou většinou ruské hitovky a sem tam i něco ze západu :-) Na pódiu jsou tanečníci a tanečnice, jsou to vážně profíci, třeba jedna holčina jakoby z bordelu, další je baletka a pak ještě streetka, každá stylově oděná a s mírným nádechem tance svého stylu hodně dobře pařej na muziku. To samé kluci, jeden typ rošťáka a druhý typ jako hezouna rádoby z posilovny. Barevná hudba, ruské hitovky, to vše dodává kouzelnou atmosféru. Koukáme na ty lidi, drbeme a holky si občas odskočí zapařit na parket. V noci se ještě přesunujeme na druhou diskotéku Kalypso, ta je uvnitř v hale a taky hodně dobrá. Zajímavé je, že holky netančí doslova v teniskách, ale jsou oblečené spíš elegantně a hlavně na jehlách! Prostě holky jsou tu za dámy a ne tak často sportovně jako u nás. Jsou někde tři ráno, už mě to pomalu přestává brát a jdeme k autíčku. Alinku s Írou odvážíme domů a nočním Sevastopolem jedeme k naší stojánce a pěšky po tmě do bytečku.

 

St - 28.7.2004

Vstáváme dlouho, rychlá snídaně, uklidit v bytečku a přesunujeme se k admirálovi. Malé zpoždění a Alinka s Írou nás čekají u sochy Nachimova. Nakládáme holky do auta a jedeme k tržnici. Tržiště vypadá stejně jako někde v Polsku, zboží se netváří nijak kvalitně a ceny také nezní lákavě. Kromě chot-doga k obědu a jednoho cédečka si tedy nekupujeme nic. Loučíme se Alinkou a Írou, rychle kupujeme něco pro Vitalika a děkujeme za krásné dny s nimi v Sevastopolu, a my odjíždíme do Jalty. Cesta je vysoce kvalitní, po cestě jsou i svodidla a obrubníky, policajti snad každé tři kilometry a na silnici docela hustý provoz. Kocháme se výhledy k moři i horami a v podvečer přijíždíme do Jalty.

Hledáme autokempink, projíždíme po obchvatu města a při pokusu dostat se do centra vázneme v šílené dopravní zácpě. Jalta je totálně zasekaná. Raději to beru zpět z centra a snažím se doptat různých lidí, co potkáváme. Odpovědi jsou různé, někdo neví co to kempink je, jiný mě zase směřuje někam jinam. Jedna paní, na první pohled nějaká marfuša mě dostala, když jsem jejímu vysvětlování dobře nerozuměl a říkám „Izvinítě, ja něpanimáju charašo pa růsky“ a ona „po jakom jazyku ja panimáju, dojč? ingliš? Vybírám si němčinu a hned to bylo o něco lepší. Zkouším zabočit někde jinde k centru, kde to není tak zasekané. Zastavuji u taxikářů a ptám se na kempink, jeden z nich je velice solventní, zná asi dobře místní prostředí, ze svého auta vytahuje mapu Krymu a ochotně ukazuje místa na kempování. V Jaltě prý žádný není, autokempinky jsou až na východním pobřeží Krymu! Vracíme se na obchvat, přes centrum se jet nedá. Ulice jsou zasekané nebo je jimi průjezd zakázán, navíc stejně nevím, kam která vede. Na obchvatu špatně odbočím a žene mě to zpátky do centra. Přijíždíme k avtovakzálu, kde stojí nabízeči kvartir. Pomalu projíždím okolo nich a najednou se k nám řítí dav snad 20 lidí, obestoupšív okolo auta a vykřikují „trícjať dolarov“ a další „u menjá trícať pjať“, říkám jim „moment menjá nádo odstáviť mašínu“ zajedu ke kraji silnice a nabídky pokračují. Jsou jako supi, okénkem nám vhazují do auta vizitky, je to blázinec, jeden překřikuje druhého a já nestíhám vnímat dvacet lidí najednou. Jeden dokonce, že nabízí luxusní hotel za 80 až 100, ale nám prý udělá báječnou cenu, jsme přece Češi a on zná prý Prahu. Říkám to se snad zbláznili, dáme maximálně 15. Na to se však ušklíbají, že jsem jako naivní. Ten chlapík mi aspoň poradil, kudy z té jednosměrky ven, docela složité, zabloudíme někde na sídlišti a ptám se na situaci postávajících bábušek. Zjišťujeme, že Jalta je neúnosně drahá i pro nás pro Čechy. Kupujeme si alespoň melouna. Ujíždíme pryč a podle cedule se k jednomu kempu přeci jen dostáváme, ten byl však zrušen a na jeho místě byl postaven penzion. Bude to asi tím, že pozemky v Jaltě jsou hodně lukrativní a kemp tolik nenese, jako penziony pro bohatou ruskou klientelu. Ptám se tam nějakých chlapů a prý mě může zavést k ubytování za 80 hřiven, od moře 2 km a není tam voda. Už si přesně nevzpomínám, zda jsme jezdili přesně tak jak píšu, ale jezdili jsme snad dvě hodiny po Jaltě tam a zpět, bez úspěchu sehnat něco rozumného. Také jsme zastavili u nějaké rezidence, s prosíkem přespat u nich na parkovišti, chlapík nám bohužel oznámil, že tam má letní sídlo nějaký ministr a tudíž nemůžem, jedná se o střežené místo. Můj návrh jet zpátky na avtovakzál a prozkoumat ještě areál autobusů, byl zamítnut. Přitom i v Jaltě přece musí být chudší turisté a právě pro ně by tam snad mohli být nabízeči levných kvartir, byť i daleko od centra za obchvatem města. No nic, v Jaltě nás nic dobrého nečeká, viděli jsme ji ze shora a dole centrum oželíme.

Bude se stmívat a my stojíme bezradně na obchvatu. Vyrazíme k Aj-Petri, nejvyšší horu Krymu, tam na náhorní plošině někde přespíme. Ptám se nějakýho děduly na cestu tam a on mě varuje před náročnými serpentýnami, že na noc už tam nemám jet, cesta je prý nebezpečná. Je podnapilý, v duchu si říkám, tak dík dědo, směr už známe, tak mě už nezdržuj, potřebuju vyjet ještě za světla. Vyrážíme tam a cestou vzpomínám, jak krutou pravdu dědula měl.

Cesta je nekonečná, serpentiny neberou konce, s přibývající nadmořskou výškou klesá kvalita silnice, místy je nutné řadit i jedničku, naštěstí motor a hlavně chlazení motoru stíhá. Vystoupat z nuly do 1200 m nadmořské výšky je docela záhul. Cestou mě napadá, že nahoře bude v noci asi pěkná kosa, padá na nás stíha, že jsme raději nezůstali u Alinky, kde jsme se měli tak báječně. Jsme skoro nahoře, někde na odpočívadle prohlížíme panorama Jalty. Pokračujeme a za chvíli jsme na náhorní plošině, už je skoro tma, musíme to někam zapíchnout. Další problém je chráněná krajinná oblast, na cestách do polí jsou cedule zákaz stanování apod. a moje bílé auto by na otevřené planině, mezi loukami ráno jistě hezky svítilo. Byli bychom asi snadnou kořistí pro ochránce přírody nebo jiné policisty. No nic, musíme se někam uklidit, klesáme dolů směrem na Bachčisaraj. Serpentýny jsou opět nekonečné, nedá se skoro nikam odbočit a spát u silnice se mi nezdá dost bezpečné. Sjíždíme do první vesnice Sokolice, tady to někde zapíchnem a v autě přespíme, ráno moudřejší večera. Je tma jak v pytli a snad jedenáct večer.

Na začátku vesnice je nějaký objekt, je tam vrátnice, tady to píchnem, říkáme si. Zatímco se jde Iveta zeptat hlídače, jestli mu tam nebudem vadit, já svítím na ceduli vrátnice a dočítám se něco o ústavu pro invalidy. Chlapík ve vrátnici je totálně opilý, chudák netuší, kde jsme se tam vzali, vylézá ven a zmateně na nás kouká. Tak mu to ještě jednou vysvětlujem, za bránou si všímám úplně prázdného parkoviště, ptám se co to tam je za stojánku a on že „da, da, éto stojánka“ a s úsměvem otevírá bránu, že si tam mám zajet. „Gósti ku menjá prijéchali“ Má radost, že tam v té budce nebude sám a sotva zaparkuji, hned nás zve k sobě do vrátnice, že jsme jeho hosté. Uvnitř nás srdečně vítá, hrdě prohlašuje „Ja krymskyj Tatar“ a dělí se svojí skromnou svačinou, krájí chléb, salám, rajče a okurku. Hygiena přípravy je na nule, ale odmítnout prostě nemůžeme. Ukazuje, co už všechno vypil a nalévá vodku do pohárků. Vypravuje jak byl v Germánii a že jel dvakrát přes Česko, když odtamtud vezl šestiválcového mercedesa. „Nět četýre cylindrov, ale šesť!“ Zdůrazňuje a dělá Haura. Ta vodka se nedá pít samotná, běžím do auta pro krabici džusu a nesu to jako že u nás to pijem s džusem, tuto myšlenku jsem se mu snažím vrýt do hlavy tak, že tomu sám uvěřím a popíjí s náma. Pro něho jistě zajímavá chuť, tváří se nedefinovaně :-) Pak říká, že teď „prijdět surprís“ a jde do svého starého žigula kombi pro víno. Přináší úplně báječné pravé červené Krymské víno. Chutná nám, je výborné, sladké a na každou otázku „čto sejčás bůděme piť?“ ukazujeme s Ivetou na to víno. Celou tu dobu připíjíme do znakómstva, do družby národů, na zdorovje a všechno možné. Já mu zase odvyprávěl část říkanky „V subótů príšli gósti, vsjo sjéli, ostáli kósti“ což se mu děsně líbilo neustále se smál. Pak že má ještě jeden surprís a jde zase do kufru svého žigula pro jiné víno, krymský muškát. Na místní poměry se jedná o hodně drahá vína, na Aj Petri se prý prodává za 40 hřiven, od něho si můžeme koupit za 30. Jsme už docela solidně na kaši a Iveta, že už půjde radši spát. Vzpomněl jsem si na scénu z filmu „Díky za každé nové ráno“, kde otec rodiny zamkne, schová klíč a pronese: „Nikto nepude spat, dokud to šecko nevypijeme!“ Najednou se zeptal , co že to mám vlastně za mašinu a říkám že Ladu. A on že má taky Ladu, „U menjá Lada a u těbjá tóže Lada“ směje se a hned je důvod k dalšímu přípitku. Navrhuji, že si půjdem svoje mašiny očíhnout. Venku je sice tma jak v pytli, ale stejně jdem, očumuju tu jeho starou káru, pak jdeme k mojí a o pravosti značky ho ujišťuji nápisem na kufru, na který posvítím. Kouká a buď neumí číst a nebo už je opilý, že na to nevidí. V tom však k vrátnici přijíždí nějaký jeho známý, letí tam a na nás asi už zapomněl. Pro Ivetu spása, já bych se možná ještě chvilku družil, ale s vidinou možného bolehlavu následující den jsem vlastně rád.  Nerušeně usínáme a říkáme si, že ráno na nás bude jistě překvapeně koukat, kde jsme se tam vzali.

 

Čt - 29.7.2004

Ráno je v pohodě, přichází Tatar a smutnýma očima nás vybízí ke koupi vína. Celou láhev za 25 a tu rozpitou ze včerejška za 15. Bereme aspoň tu rozpitou, ať má nějaký kšeft :-) Jako pravé socky to skládáme z drobných, máme totiž jen velké bankovky. Je asi sedm a zrovna přijel autobus s obslužným personálem ústavu. Valí se dav bábušek, nejspíš kuchařek a ošetřovatelek. Také ke mně přicházejí dva Arméni, nejspíš správci budovy a nabízejí koupi nějakých parohů, jsou obrovské, prý levně, ale co my chudí turisté bychom s nimi dělali, vysvětluju mu. Tatar nás nechce vyhánět, ale za chvíli prý pojede ředitel. Chápeme, děkujeme za hezký večer a mizíme na snídani v trávě o pár kilometrů jinam.

Jedeme k místu, kde je nějaký vodopád a „Balšój kaňón“. Auto nechávám u silnice a začínáme u vodopádu. Jsou to jen nějaké čůrky, asi tři metry vysoké, nad vodopádem má být jezírko, jdem se na to podívat a je to malá hráz, zpevněná betonem. Nechápu, proč se tam valí tolik turistů. A to cestou zpátky ještě potkáváme výběrčí, co vybírá vlozný, my jsme naštěstí vyrazili brzy, dřív než oni. Jdem na druhou stranu ke kaňonu a nečekám něco extra, podle známého prý vypadá jako Šárecké údolí a kasa s vybíráním vloznýho nás odrazuje. Jdem zpátky k autu a posunem se na Aj-Petri. Potkává nás místní taxikář, prý jestli nechceme hodit nahoru či do Jalty a mávám na něj klíčema „u menjá mašína“ Usměje se, asi že jsme ho vypekli. Zřejmě jsme na to nevypadali, většina lidí na tyto přírodní úkazy cestuje maršutkami nebo s lokálními cestovkami. Vyjíždíme ten brutus nahoru na náhorní plošinu a kocháme se krajinou, lapeme horský vzduch z nadmořské výšky na Ukrajině nevídané.

Zastavujeme na Aj-Petri, zase tam stojí maníci, co vybírají parkovné, chtějí 5 hřiven. Iveta namítá, že tři mu musí stačit a nakonec si svoji prosadí. Máme tady nejlepší auto a přem se o cenu parkovného. Ale vážně, už nás takto vysoká cena, za půl hodinky stání, neboť déle se zdržet nehodláme, štve. Hlásí se k nám rádoby průvodci s výkladem, zbavujeme se jich stejně jako v Bachčisaraji, že rusky neumíme a jejich výkladu bychom tudíž nerozuměli :-) Na Aj-Petri jsou Arméni, dělají jistě výborné šašliky, jen za cenu téměř dvojnásobnou než jinde. To samé pirožky, jsou tady nahoře dost drahé, no ale stejně si je kupujem. Jdeme na vyhlídku, výhled na Jaltu je krásný, jen trochu dopolední mlžný opar se stále nemůže rozpadnout.

Čeká nás cesta dolů, těmi proklatými serpentýnami. Co si včera užili motor s chlazením, dneska si užijou brzdy. Taky že jo, už v půlce klesání začnou brzdy šíleně kvílet, klesáme a klesáme. Ivetě je z těch serpentýn blbě, mě je blbě, když pomyslím, jak moc tu trápím auto. Hlavně nesmím ty brzdy uvařit, nesmí dojít k zahřátí kola na takovou teplotu, kdy se začínají rozkládat mazací tuky v náboji kol a vařit chladící kapalina. Skoro dole zastavuju, sahám na kola a jsou rozpálená jak pětník. No už to nějak dojedem, auto tu spapalo nějak moc benzínu a my musíme dole co nejrychleji natankovat.

Jedeme do Livadie, kousek od Jalty, kde se na konferenci v roce 1945 sešli Roosevelt, Churchil a Stalin. Míjíme benzínku a mají jen benzín 98 oktanů, musíme najít jinou. Přijíždíme tam a výběrčí parkoviště ukazuje, kde mám zaparkovat. Už vážně ne, otáčíme a jedem auto zastrčit někam jinam do ulice. V záplavě bohatých Rusů a jejich drahých aut mi to moje snad nikdo krást nebude. Jdeme parkem k Livadijskýmu paláci a procházíme zámeckou zahradou.

Po prohlídce vyrážíme ještě k Laštovčímu hnízdu, už jsme to našli, z dálky je vidět, ale já potřebuju ten beňol, cesta vede tedy nahoru ke státovce, v zatáčkách cítím jak škube motor a na poslední chvíli se objeví benzínka. Konečně! Tankujeme. Sjíždíme zase dolů a hledáme kudy se tam jede. Jedna cesta nás zavede jinam, zkouším zaparkovat, že to dojdem pěšky. Všude jsou sanatoria pro bohaté, ty zabírají nejlepší pozemky a nedá se tam projít. Pečeme na to, jsou tam neskutečné davy turistů. Jdem zpátky k autu, nastupujem do auta a vedle mě zaparkuje nějaký Rusák a za ním ještě jeden. Stojí, jde se bavit s tím druhým a vůbec ho nezajímá, že bych chtěl projet, auto má luxusní, s tmavými skly, on sluneční brýle, vedle nějakou kočku a je úplně arogantní. Zatroubením mu dávám najevo, že mě zablokoval a že by mohl vyjet. Dělá, že to neslyšel, naštěstí už asi dokecal a odjíždí. Takový „ohleduplný“ blbce miluju.

Jedeme odtud pryč, na radu taxikáře z Jalty více na východní pobřeží Krymu, kde to je víc „pro lidi“ Jalta se svým okolím je jenom jeden velký byznys, kde z lidí dřou peníze. To jak je Jalta drahá, mi vyprávěla i jedna kamarádka z Prahy, ale věřili by jste jí to, když jedete na Ukrajinu?

Přes Aluštu pokračujeme nádhernou krajinou, do vesnice Solnečnogorskoje, kde vidíme první kemp na Ukrajině!  Taxikář nekecal, oni tu lidi vážně stanujou, po celé Ukrajině ve vnitrozemí jev nevídaný! No ale jsou to holínky, vesnice, opravdu jen na plážovačku, dělat se tu nedá nic. Před bránou kempu se bavím s nějakým párem středního věku, má stejné auto jako já a muž ukazuje na mapě, kde na Krymu všude jezdili a kde to bylo báječné, kde je čistá voda a kde se dá stanovat na divoko. Není ochoten tady pustit 20 hřiven za auto a stan, zdá se mu to prý moc. My se jdem ubytovat, majitel kempu je ale stejný debil jako ten arogantní řidič před pár hodinami. No neva, jdem si vybrat místo pro stan a auto. Kemp je nic moc, hnedka u silnice, ve sprše teče voda a sprcha placená. Záchody jsou opět brutus, turecké a posrané. Aby to nebylo málo, před záchody je shromaždiště odpadků, vysypaných jen tak na beton, množství odpovídající jednomu náklaďáku. Jdem se ještě vykoupat do moře, pláž je z ošklivých šedých oblázkových kamenů a v moři plavou nějaké medúzy. Chtělo to asi ještě víc na východ, ale máme radost, že konečně kempujem. Na pláži je agentka jedné z mnohých cestovní kancelářích, pořádajících výlety do hor. Ptám se, za kolik do jeskyně Mramornaja a prý se vstupem a dopravou za 80 hřiven na osobu, děti za 75. Tak to ať si to nechaj :-) Večer něco sníme, je tu i sprcha, nic nám nechybí, jdeme tedy na pivko. Večer vesnice ožila, ale vzhledem k její velikosti nečekáme nic pompézního. Je tu jeden obchod s potravinami, jeden s oděvy a docela dost letních restaurací a barů. Usedáme v jednom a testujeme kvasnicový Černigiv. Pak jdeme ještě na pivko do letní restaurace tatarského stylu a v měkkých pohovkách, vyzuti popíjíme nějaký ležák a Iveta baští arašídy. Pěšky a jak jinak než po tmě jdeme do kempu.

 

Pá - 30.7.2004

Ráno vstáváme a balíme, než vyrazíme na východ, zkusíme ještě vodopád Džur-džur, ke kterému je to asi 20 km do hor do vnitrozemí. Majitel kempu nás opět přesvědčí o své natvrdlosti, když odmítá otevřít bránu, že nemáme talončik. A kde bysme ho asi vzali, když se nám neráčil obtěžovat s jeho prodejem. Dvacet hřiven je už pro něho dostatečným důvodem, aby tu bránu otevřel.

Menší hledání odbočky k vodopádu nás poněkud zaskočilo umístěním cedule na opačné straně silnice a pečlivě schované za porostem stromů a jedeme. Ve vesnici u vodopádu dokupujeme nezbytné komodity typu pečivo a pití a mezitím co nakupuju, vidím u auta nějakého chlapa, jak tam něco hustí do Ivety. Letím tam co chce, prodavačka taky a už mu za mě nadává ať táhne pryč. Byl to místní ožrala, nabízel nám úschovu auta za 2 hřivny, že u vodopádu prý zaplatíme 10. Měl pravdu, ale svěřovat svůj vůz vesnickému ožralovi, no to bych neriskoval. Přijíždíme tam, hned za brodem je budka se závorou a platíme poplatek 5 hřiven za vjezd do chráněné krajinné oblasti. Ujedeme 150 metrů a musíme zaplatit dalších 5 hřiven za parkoviště. Fajn, pěšky ujdeme asi 300 metrů a je tam další kasa, tentokrát 4 hřivny vstupného za osobu. No to už snad nemyslí vážně, nejsme jediný, kdo na to nadává, před námi je nějaká rodinka a lamentuje to samé. Vodopád se aspoň skutečně tváří jako vodopád, je docela hezký a voda čistá, ale šíleně ledová.

Valíme na východ, cílem je Sudak, město a hlavně jeho hrad nebo spíš zbytky hradu. Opět projíždíme krásnou krajinou, která se táhne už Alušty do Sudaku, po klikatých cestách ve svahu. Hlavně je zde slabý provoz a mám čas sledovat i ty hory a moře. Ne že bych si dost neužil serpentýn minulé dny, ale jede se vesměs pár kilometrů vedle pobřeží a jsou zde nádherné výhledy. Ostatně krajina je krásná po celém jižním pobřeží Krymu, jen každá část má poněkud jiný ráz. Po cestě se objevují další dva kempy, tam kde silnice vede podél moře, přesně podle mapy taxikáře z Jalty. Víc než kemp připomínají jen placené shromaždiště stanů bez dalšího zázemí.

Přijíždíme do Sudaku a ceny jsou už zase o něčem jiném než v Jaltě. „Žiljo“ tady stojí kolem 10 dolarů. Vozový park se zase omezil na staré hranaté žigulíky. První známka toho, že tady draho nebude nebo aspoň ne moc. My však hledáme autokempink, tady to je jako dělané pro turisty motoristy a skutečně, za městem jsou hned tři kempy. Ten první je skoro zadarmo, za pouhé 4 hřivny, ale nemá vodu, takže jedem zkusit ten druhý a ten je za 17,50 + 2 hřivny na osobu za „komunalne uslugi“. Líbí se nám. Je velký, čistý, má všechno, pláž, bar, restauračku, dokonce i dětský koutek pro rodiny s dětmi. Má i vodu, ta se ale dováží a je k dispozici po 17 hodině. Sprchy také vypadají slušně. Takhle nějak jsem si to tady představoval. Jen ty záchody, jsou opět turecké, náležitě posrané a dostatečně daleko od areálu, aby se pach nešířil do kempu. Kemp bereme a letíme se hned vykoupat, přeci jen je vedro. Pláž je super, patří jen ubytovaným v kempu, sbírám nějaké oblázkové kameny, jejich barevnost je různorodá. Mají takové zvláštní proužky, že mi svým drážkováním připomínají koule Petang. Moc to s koupáním nepřeháníme, těšíme se na ten hrad a kolem páté vyrážíme do města. Přijíždíme k hradu a zase smlouváme s hlídačem stojánky o cenu parkovného. Tři hřivny místo pěti. Auto je prostě na Ukrajině luxus, za který je nutno zaplatit :-/

Přicházíme k hradu, je obrovský, na ten jsme se těšili. Je však stále šílené vedro, ve vyprahlé krajině si připadáme jako na poušti, plazíme se ke kase a kupujem si tradičně studentské lístky. Na celé Ukrajině je možné kupovat si studentské lístky, pokud na to aspoň trochu vypadáte, aniž by po vás někdo chtěl doklad o studiu. Většina vstupů do památek jsou relativně nízké, oproti poplatkům za parkování. Ten co kontroluje lístky nás vrací zpět, prý ještě bilet za „fotosjomku“ Říkám, že „u nas étovo nět“, to mi neuvěří, prý se to nahoře kontroluje. Letím ho dokoupit, kupuji jeden, i když foťáky máme dva :-) Nahoře se pak stejně nic nekontroluje. Šmajdáme po hradu, lezu na hradby, kam skoro nikdo neleze a musím přejít klenbu nad vchodem. Jenže ta je sotva půl metru široká a nikde žádné zabradlí, hodně divný pocit. Hradební ochoz se zužuje, raději to beru zpět. 

Procházíme další nádvoří a interiéry hradu. Alespoň na chvíli je tam chlad. Předražená Bonaqua osvěžila jen na chvíli. Dole pod hradem mají nanuky, celou dobu jsem se těšil na to pravé a lahodné smetanové „moroženoe“ v tom papírovém obalu, jak se k nám dováželo za komančů z Ruska. Místo toho má paní v mražáku klasický český výrobek moroženoe s názvem mrazík. No tak to bych tady nečekal, maximálně Algidu, nechápu z toho a paní ze mě. Kupuji si jiný nanuk místní produkce.

Jedeme do kempu, po cestě zastavujeme u stánku s nápoji a jedem se ještě koupat. Zbývá uvařit nějaké jídlo a postavit stan. Kolemjdoucí zírají na náš český dvouplotýnkový PB vařič ještě z dob socialismu. Večer nemáme vůbec co dělat, bereme víno od Tatara a jdem si ho vypít při měsíčku na pláž, je tu nádherný klídek :-)

 

So - 31.7.2004

Ráno balíme a jedeme do Feodosie. Panorama hor už téměř zmizelo. Projíždíme městem a hledáme centrum, to se nám nějak nedaří najít a je to tím, že jsme si ho představovali jinak, než pár ulic s obchody a tržištěm. Jednou z pamětihodností může být galerie, k jejíž návštěvě vyzývají směrové tabule. Je vedro, jedem se raději koupat. Dneska už asi stejně opustíme Krym, tak ať si to moře pořádně užijem. Hledáme přístup k moři, na okraji města potkávám vojáčka a ptám se ho „kudá k vodě“ Ochotně s tužkou v ruce kreslí jednoduchý plánek, kudy mám jet a skutečně, za chvilku jsme na pláži.

Parkuji jako místní hned u pláže a auto si hlídám sám. Pět metrů do vody a pět metrů k autu :-) Pohodička. Pláž je taky hodně zajímavá, není ani písečná, ani kamenitá, nýbrž povrch tvoří jakési namleté škeble. Nikdy jsme nic takového neviděli. Jedná se o městkou pláž a jsou tam většinou jen místní. Kolemjdoucí si občas s údivem prohlédnou českou spézetku. Válíme se celý den a neděláme nic, kvůli šílenému vedru jsme taky skoro pořád ve vodě, která je teplá tak, že už ani neochlazuje. Je čistá a neplavou tam ty medůzy. Po pláži chodí bábušky a nabízejí pirožky a jiné pamlsky. Pirožky jsou také neskutečně laciné, za pouhou hřivnu, dáváme si je k obědu. Paní sděluje, že jsou ještě teplé, čímž poukazuje na jejich čerstvost, ve skutečnosti jsou teplé i proto, že slunce praží a nemají kde vystydnout. Baštíme i jejich plněné kornouty a zkouším znovu baklavu. Po pláži chodí i masér, nabízí masáže, hned vedle si to nějaká paní dává. Také jdu na obchůzku ke stánkům a dávám si točené pivko Slavutič. Prostě relaxujem. Kolem páté jdeme na šašlika, konečně ho ochutnáme, naložíme spršku a vyjíždíme na Džankoj. Klasicky mizerné značení nás hodí na výpadovku na Kerč, kde objevujeme další lokality s autokempinky a jejich plážemi. Vypadá to tady taky hodně dobře, asi jako v Sudaku.

Ptáme se na cestu u nějakého obchodu, je tam chlapík s dodávkou a ukazuje, ať jedem za ním, že tam taky jede. U železničního přejezdu se ještě jednou ujišťuji o správnosti cesty a vyklubal se z něho Polák, jen má ukrajinskou spézetku. Má dodávku Mercedes Vito a kšeftuje s nábytkem. Pohoda, jede svižně, já za ním a pak ho stejně na těch rovinách předjedu, protože jízda za krabicí mě nebaví.

Přes Džankoj pokračujeme na severozápad a zastavujeme u letadýlka na křižovatce u vesnice Lobanovo. Na svá spálená těla stříkame Panthenol a odpočíváme.

Na netu jsem četl, že podobně jako volyňští Češi, tak i na zde žije malá skupinka Čechů, kteří sem přišli před více než 140 lety. Jedeme do vesnice přesvědčit se, zda tomu tak je. Projíždíme vesnicí, a zatím nic tomu nenasvědčuje, za železničním přejezdem otáčíme a zastavujeme v místním obchodě „Produkti“ Jsou tam tři prodavačky, dokupujeme zásoby pití, jídla, sušenek, vynikajících krymských vín a ptám se paní, jestli tu ještě nějací Češi zbyli. Odpovídá česky, že ano, že třeba ona. A že tady ve vesnici je dokonce učitel z Čech a bydlí ve škole. Paráda, zajedeme tam na pokec. Jsme u školy, nikde nikdo, přichází k nám místní vesničan, asi si všiml CéZetky na autě a sděluje, že jestli hledáme učitele, tak před pár dny odjel do Prahy. Ukazuje, že mám najet ze strany jak je brána, tam se do akce zapojují další vesničani a že nám zavolají někoho s klíčema od brány. Naše návštěva vzbudila v obci malé pozdvižení, říkáme, že tu hledáme učitele a jestli bychom si alespoň zde na pozemku školy mohli postavit stan. Za chvíli stejně bude tma a nám bylo vcelku jedno, kam dneska dojedem.

Po chvíli přichází starší pán, sám předseda místního krajanského sdružení a trošku se diví, kde jsme se tu vyloupli. Chudák neví, co s námi má dělat, usedá k nám do auta a jedeme k němu domů. Jedeme po hliněné cestě na druhý konec vesnice a cestou vypravujeme, kde jsme všude už byli. Pan Procházka zase že je potomkem rodičů, kteří sem kdysi dávno přišli. Mašinu dávám k nim na dvorek a zvou nás na k sobě domů. Přijetí je velice milé, seznamujeme se s jeho ženou, jejich dcerou Bětou a vnukem Viťou. Je večer a dostáváme báječnou večeři, kroupy, pečivo a k tomu zelenina. K tomu podávají červené víno, jak jinak než krymské a s pánem popíjím panáky. Žijí velice až skoro neuvěřitelně skromně v malém domku, na dvorku je různé domácí zvířectvo od slepice po pašíka a vypravujeme o naší cestě po Ukrajině. Od nich se dozvídáme, jak se jim tu nyní žije a žilo v minulosti, o návštěvách, přátelích a jazykové podpoře z Čech. Nechávají nás přespat u sebe v domku.

 

Ne - 1.8.2004

Ráno spíme dlouho, na gauči se nám spí jako v bavlnce a než se stihnem vykopat, máme připravenou snídani, výtečné tvarohové palačinky a k tomu káva, do kávy pak přilévám domácí smetanu. S jejich dcerou Bětou a jejím synem Viťou vyrážíme do vesnice na prohlídku vsi a školy. Škola je nově opravovaná, hned po vejití na chodbu nám ukazuje místnost, kam jednou týdně přichází kázat farář. Hned vedle je třída, Viťa jako správný teenager zapíná kompa, paří nějakou gamesu a je těžké ho pak od něj odtrhnout. A to tam ještě nemají internet! Ve třídě jsou učební pomůcky jako plakáty s abecedou v tiskacím a psacím písmem malá i velká písmena. To si s Ivetou se zájmem prohlížíme, třeba se něco přiučíme :-) Dále pak plakáty se skloňováním přídavných jmen, různé učebnice, zkrátka normální třída českého jazyka. Nutno zde poděkovat MZV za péči a finančním prostředkům, které věnuje na udržení českého jazyka u našich krajanů v zahraničí. Bětka venku na lavičce vypravuje, že byla v Praze. Po cestě k domečku se někde zakecá s místními a my s Viťou jdeme pomalu napřed, jdeme ještě kolem obchodu, musíme jim přeci něco malého koupit. Viťa ukazuje, kde má hřiště a kde je ukrajinská základní škola. Doma ukazuje své malířské výtvory a mezitím přichází Běta a výtvory doplňuje obrazovou knihou galerie ve Feodosii. Pomalu se loučíme, děkujeme za milé přijetí a přesunujeme se směrem na Cherson.

Opouštíme hranice Krymu, naštěstí nás policajti nezastavují, nemáme totiž zaplacený ten rekreační poplatek za pobyt na Krymu. V protisměru je závora a výběrčí budka s kasou, samozřejmě pod dohledem DAI.

Po cestě jsou trhovci, kteří nabízejí různé plodiny ze svých pozemků, u jedné bábušky zastavujeme a za pár šupů kupujeme melouna a dýni. Kolem auta se mi motají dva malý smradi, třeba si jenom šli prohlédnout SPZ, naštěstí intuitivně stále a všude zamykám. Přimotá se chlap, jestli ho svezem do města. Vůbec se mi nelíbí, nějak mu nevěřím. Radši to neriskuju a odmítám. Zkouší to znovu na Ivetu, říkám důrazně „Nět, izvinítě“ a rychle zdrháme. Krajina je nudná, je to placka a kromě zemědělských polí a sem tam zavlažovacích kanálů nic zajímavého. Před Chersonem bereme beňol, naposledy vidíme Dněpr a jedeme k Mykolajivu. Za ním sjíždíme ze státovky a zhruba hodinku odpočíváme na břehu nějaké větší řeky, děláme se piknik a odpočíváme. Špagety s kečupem, není nad jídlo v přírodě. Voda moc čistě nepůsobí, no ale stejnak tam lezu. Vedle nás je ještě jedna rodinka s žigulem, nejspíš si také vyjeli k vodě. Už skoro balíme a nějací rybáři nám začnou vnucovat rybu. Nabízejí ji levně a myslí to dobře, ale jeden z nich je děsně neodbytný. Iveta mu říká, že ji stejně nemáme jak připravit, já mu říkám, že jsme teďka dojedli a už nemáme čas se zdržovat, rádi bychom dneska dojeli do Oděssy. Pak to druhému dojde a s poznámkou ve smyslu tak je nech, rybu nechtějí a budvara taky nemají, vyjíždějí na řeku a mávají. My se vracíme na státovku a míříme do Oděssy.

Do Oděssy přijíždíme za deště, naštěstí to byla jen přeháňka. Všímám si zajímavých sloupů na poli, jsou zvláště uspořádány, nové a vždy dva vedle sebe, asi sloupy pro troleje. Vždycky jsem si myslel, že se nejdříve postaví železnice a pak se teprve elektrifikuje. No na Ukrajině se některé věci asi dělají naopak :-) Opět šikovně proklouzáváme mezi DAIšnikama a míříme do centra. DAIšnici tady mají hodně radary, to jsme nikde předtím moc neviděli. Původně jsem to chtěl stočit víc k moři, kde by se snad dal sehnat nějaký kemp, ale od místních se dovídám, že do kempu se musí víc do centra. Pokračujeme tam, Oděssa je velké město, u jednoho místa, co se jako kemp tváří, nám paní nabízí jistě pěkný pokoj za 150 hřiven, plácek na stan za 50. To se zbláznila, odmítám a prý když nechcem, tak nic, v centru prý bude ještě dráž. Pokračujeme do centra, střídavě prší, myšlenka na kempování přešla. Napadá mě, že centrum bude někde nedaleko hlavního nádraží. Je tam zase výběrčí parkoviště, má smůlu, auto dáváme o pár set metrů někam k domům pod stromy. Na nádraží jdeme pěšky, nevýhodou je zase ten déšť. Zmoklí jak slepice dobíháme na „glávnyj vakzál“ si sehnat kvartiru.

Poletujeme po vakzálu a hledáme bábušku, pak narazíme na jednu paní, co má na sobě cedulku „kvartira, zdaju komnatu“ ptáme se jí a chce za to 15 dolarů. Prý má hezký byt v centru, smlouvat o ceně odmítá. Zdá se nám to děsně moc, ale bába vypadá slušně, že by to mohlo být o.k. Taky se prý můžem jít na to podívat, bydlí odtud 5 minut trolejbusem. Jdeme s ní na zastávku, bába je vychcaná, prý můžem jet taxíkem za 5 hřiven nebo maršutkou. No ale my tu jako zámožní cizinci máme auto, takže letím pro něj a Iveta s bábuškou čekají na zastávce. Po chvíli je nabírám, bába říká že mám zajet rovnou na stojánku, že „vsjo bůdět charašo“ No stejně, za ty prachy si to radši nejdříve prohlídnem. To se jí moc nezamlouvá, ale zákazníci jsme my. Zastavujeme před domem, kde bydlí a jdeme dovnitř. Má přízemní byt ve staré zástavbě, uvnitř nic moc, v pokoji je starý gauč, nábytek, ušmudlaný koberec, koupelna je taky docela humáč. Ve sprchovém koutě, kde teče jen studená voda, ostatně jako všude na Ukrajině, je integrovaný i záchod! No moc se nám to teda nelíbí, bába se diví jak to, že máme v pokoji přece i televizi. Zklamaně kroutím hlavou že za ty prachy asi ne. Najednou je bába ochotná smlouvat, i na 12 dolarů, pak zkouší 60 hřiven. Vymýšlím si pohádku o jiném městě, kde jsme dali 12 dolarů za luxus a že tam „vsjo býlo sůper“ a tady za to, že dáme maximálně 10 a víc ani floka. Bábě by se stejně asi moc nechtělo jít znovu šlapat na vakzál a my bysme už nic levnějšího nesehnali. Společně jedeme ještě na nejbližší stojánku „odstáviť mašínu“, bábuška nás přesvědčuje o důvěryhodnosti stojánky. Fakt, že je součástí areálu autosalonu VW mě uklidňuje. Bába se představuje jako Naděžda Dimitrijevna, je jí kolem padesáti a pokud si to dobře pamatuju a pronajímání části svého bytu je asi jejím chlebem. Když večer ukazuje ložní prádlo, málem omdlévám, zas takové zašlé povlečení. Záclona snad pračku v životě neviděla a aby na nás nebylo vidět, lepí bába do okna nějaké noviny, místo závěsu. Musíme zas do auta pro naši deku a stejně jsme tam nechali melouna s dýní. No už po ní radči nic nechcem, jen kudlu na našeho melouna a dýni. Jsme rádi, že jsme v suchu a před spaním sledujeme v televizi ještě z dob Gorbačova nějaký americký horor v ruském znění s ukrajinskými titulky. Můžem si tedy vybrat :-)

 

Po - 2.8.2004

Je ráno asi osm, po dvou týdnech veder přišlo citelné ochlazení, bába ještě zařezává, v noci nejspíš kalila. Odporný chlap, zřejmě její druh, kterého jsem v noci potkal v koupelně, kde nerušeně vykuřoval, už taky zmizel. Bábu ve vedlejším pokoji necháváme spát, pakujem se a potichu mizíme. Bereme auto a jedeme na prohlídku města. Přesouváme se k jiné stojánce, kde hlídá mladý týpek, mašinu mu nechávám hned vedle strážní budky. Chce hřivnu za hodinu, dostává dvě na tři hodiny, a my stejně přijdem až za čtyři. Hlavně, že mám auto hlídané, doma jsem četl o podněsterské mafii a nepotřebuji, aby mi auto zmizelo do republiky, kterou nikdo na světě neuznal. Míříme na Deribasovskaju ulici, po cestě snídáme dvojitý chot-dog a v jednom ze stánků na promenádě si nakládám kávičku a Iveta pivko. Koukáme zas, co mají stánkaři a co nabízejí obchody, bloumáme ulicí, pak začne trošku pršet a jdeme se schovat do jednoho baru Top-café, podobný řetezec jako mekáč, ale spíš na nápoje a hlavně ukrajinský, tam si pivko dávám já a kávičku Iveta. V jednom obchůdku kupuji pohledy a venku se ptám prvního chodce, kudy se jde na ty Potěmkinovy schody, co mu ukazuji na pohledu. Je velice ochotný, jde zrovna tím směrem, tak jde s námi, vyptává se nás jak se nám tu líbí, odkud jsme a cestou ukazuje kde co je, tady radnice, tady socha Puškina, tamhle „morskyj vakzál“ a tady máte ty schody :-) Fajn, děkujeme mu za expres prohlídku, schůdky seběhneme dolů do přístavu, odkud vyplouvají lodě na Černé moře a pak zase stejnou cestou nahoru. Pár fotek jako všichni kolem, cestou ještě vlítnem na prohlídku do námořního muzea a přesouváme se k autu. Docela problém ho najít, trošku jsme se zamotali, ale Iveta je šikula a intuitivně se dostáváme na Deribasovskaju, odkud už tam trefíme.

Vymotat se z Oděssy není zase takový problém, směrovky Kyjev jsou docela často a kolem třetí odpoledne to mažeme dálniční výpadovkou na Kyjev. Cesta utíká rychle, asi 50 km vede dálnice a pak se až do Umaně jede po rozestavěné dálnici, neustále se přejíždí z pravého pruhu do levého a naopak a rychlost přepravy kvůli stavebním pracím klesá na třetinu. Dálnice se staví po celé trase z Kyjeva do Oděssy intenzivním tempem a bude vypadat hodně dobře. Všude jsou zářezy a mostní konstrukce.

I přes původní záměr jet zkratkou podél moldavských hranic, cesta tady ubíhá v pohodě a bez bloudění. DAIek je málo a nemají o nás zájem. Někde před Umaněm zastavujeme na kávičku a o kus dále dobíráme beňol. U Umaně je obrovský provizorní kruháč a uprostřed něho se staví most, který má být budoucím dálničním křížením. Jedeme směr Vinnicja, v nějakém městečku dokupujeme chléb a sušenky. Začíná se stmívat, podle mapy má být za Vinnicjí kemp, ale spíš tomu nevěříme, že by tam skutečně byl. Už za tmy vjíždíme do Vinnjice, město velikosti Olomouce, klasika, značení žádné, město setmělé, žádné osvětlení, do toho spousty chodců a vozidel a navíc přesně nevím kudy jet. Jedeme prostě nějak na západ, na okraji čtvrti se ptám maníků v počítačové herně, navádí nás dobře na město Chmelnickyj, my bychom však rádi zkratkou přímo do Kamence Podolského. Nevím podle čeho jsou dělané mapy Marco Polo, ale zatímco po západní Evropě funguje spolehlivě, verze pro Ukrajinu prostě často kecá. Nenaleznem tu správnou odbočku a jedeme kousek na Chmelnickyj, tam se snažíme nějakou spojovačkou dostat na žmerynskou silnici a těch 10 km jedeme po šotolinové cestě. Byla to vůbec první šotolinka, kterou jsme na Ukrajině viděli. Jinak se dá tvrdit, že snad všechny silnice jsou asfaltové, byť s lepším či horším povrchem. Cesta vede lesem, skoro se zdá, jakoby vedla k nějaké hájovně! Na cestě potkáme dvakrát sovu! Takové zvíře člověk u nás prostě nepotká. Jinak všude na Ukrajině jsou běžně k vidění čápy a jiné ptactvo. Cesta je šílená, u nějakého kolchozu se od vrátného dovídám kudy z té zatracené díry ven.

Jsme na té správné silnici a jedem hledat kemp nebo spíš přesvědčit se, jak ta mapa zase kecá, v místech, kde by se podle mapy měl nacházet, zastavujeme u nějaké chatové oblasti, jejíž areál hlídá nějaký hlídač. No samozřejmě že tu žádný kemp není, můžeme prý přespat v autě v jeho areálu. Je už asi půlnoc, jsme unavení, mažem si na chleba nějakou ukrajinskou paštiku, dědula se přijde podívat jak hezky „úžinajem“ zapínám ještě na pár minut topení a hned usínáme.

 

Út - 3.8.2004

Je ráno 6 hodin a ten trouba nás budí. Nechápem proč tak brzy, prý že už je ráno. Ach jo, asi si myslel, že někam spěcháme a my máme stejně nemáme co na práci, máme přece dovolenou. No nic, posunem se. Jedeme po okreskách do Kamence, cesta je úzká, ale asfaltová a docela ujde. Vesnice, kterými po ránu projíždíme jsou totální holínky, rozpadlé domečky, lidé vypadají dost chudě, někteří jdou pěšky do práce, další na kolech, auto tu má jen málokdo a když, tak nějaký šrot. Vypadá to tady jak na začátku minulého století. Kravičky, koně, venkovský trh, kde si lidé vyměňují vejce nebo jiné domácí produkty, u cesty jsou na prodej bandasky s mlékem. Zajímavá podívaná, Iveta po chvíli znovu usne a já už pomalu začínám mít řízení pomalu ale jistě taky dost. V krajině, uprostřed ničeho si všimnu studny s altánkem, zajedu tam. Zatímco Iveta stále dospává, já kromě ranní hygieny, vaření kávičky a snídaně nedělám skoro nic. Kontroluji stav provozních kapalin a doplňuji olej. Sluníčko už vylezlo a začíná mít tu správnou sílu, ulehám teď pro změnu zase já a u studny strávíme nic neděláním celé dopoledne. Je tam docela hezky a klídek, okolo jenom sem tam nějaké auto. Hlavně mi není moc dobře, někde jsem dost dobře nastydnul a celkově se cítím oslaben.

Mírně zvlněnou krajinou se přesouváme do Kamence Podolského, je tam docela velký hrad, údajně nejkrásnější na Ukrajině. Škoda, že ve městě není žádné značení kudy k němu, turistický ruch na Ukrajině ještě není tak rozšířen, což je ale na druhou stranu možná dobře. Stejně jako ostatní i my parkujeme zadáčo přímo u hradu a na prohlídku jdeme za studentské lístky. Značky zákazu vjezdu si všimnu až při odjezdu :-) Hrad velký, zachovalý a líbí se nám, tohle místo prostě nešlo vynechat. V okolí hradu je krásný kaňon, který vnikl asi v nějakých x-horách, nevím, nejsem geolog, ale v údolí neteče žádná řeka, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale jsou tam domečky a normální osídlení.

Přejíždíme řeku Dněstr, někde u cesty si kupuju od bábušek blumky a pokračujeme dále na jihozápad na Černivcy, to město se nám vůbec nelíbí, je to díra. Navíc při vyjíždění z Černivců se sem tam ukazatel na Ivano-Frankivsk objeví, ale na další křižovatce zase zmizí a mě se povede obloukem zamotat v kruhu. No to se mi může přihodit jenom na Ukrajině, to se mi nikdy předtím nikde nestalo. Jedu okolo nádraží, dvakrát přejedu most, říkám si že tady asi začíná další město, jen nevím jaké a už jsem zpátky na náměstí, nepochopitelné. Na druhý pokus už se to povedlo, hodil by se a nejenom tady GPS.

Mizíme odtud na Rachiv, kam se nám sice dneska nepodaří dojet, cestou někde u pumpy nabíráme vodu. Snad bude pitná, nějací kluci si ji tankují do PET lahví. Zase se přimotá nějakej potulnej čokl, ale je to ještě štěně, jako by vědělo za kým má jít, čuchá okolo koše, kam Iveta jsme hodili zbytky té ukrajinské paštiky, tak tam bufetím a lovím tu konzervu zpátky ven a Iveta mu ji dává baštit. Po cestě už jenom hledáme vhodné místo na spaní, jedeme kolem nějakých obydlí k lesu, cesta je polňačka, zastaví mě brod přes potok, což vzhledem k odlehlosti místa a neznalosti terénu neriskuji. Jedeme radši dál, podle mapy víc na západ do hor. Dochází beňol, stmívá se, kromě fleku na spaní hledáme i benzínku, ty se v horách nevyskytují tak často a mě není dobře. Projíždíme Jaremčou, a za DAI postem je nějaká šílená benzínka a parkoviště. Tak tady přespíme a ráno natankujem, ohříváme konzervy, vůně klasicky přiláká dalšího čokla, Iveta po něm háže zas nějaké zbytky jídla a usínáme, začíná pršet , vtipkuji „závtra bůdět lůčše“, snad.

 

St - 4.8.2004

Je ráno a lépe není, prší a prší, mně je naopak hůř. Mám rýmu a vypadám strašně nachlazeně. Bereme ještě trochu beňolu z té zastaralé benzínky, kde se všude jako jinde platí předem, tady jim však na nefunguje ani počitadlo a o správnosti natankovaného množství tak můžeme jenom doufat. Jdu znovu k okénku co to jako bylo za vtip, moc platné mi to není. To samé kvalita benzínu, nekrytá benzínka a od deště mokrá čerpací pistole, no snad si tam nenatankuju vodu.

Pokračujeme Zakarpatím, zastavuje nás DAIka, poprvé za tu dobu od incidentu za Kyjevem! Mladý vojáček chce vidět jen pasy, ukazuji mu i řidičák, ptá se kudá jedem, říkám že damój a chce ještě kufr „pasmatrjeť“ a když vidí ten bordel v kufru, říká ať to zavřu a vrací mi doklady. Jsme nedaleko hranice s Rumunskem a DAIšnici jsou spíš pohraničníci v maskáčích. DAIky tu jsou hodně časté, mají navíc „stop kontrol“ a závoru, a tím i víc času si nás prohlédnout a když zjistí že jde o cizince, budou mít o nás zájem. Mezi Jasynjou a Rachivem v obci Keveliv má být fungl nový kempink, patřící jedné české cestovní kanceláři a zřízený hlavně pro české turisty mířící do hor, na poloniny. Je dopoledne, venku prší, jedem to očíhnout.

Kempink najdeme snadno, u silnice je cedule. Po pár stech metrech přijíždíme do kempu, v tom dešti tam nikdo není, kromě jeho správců. Přicházíme k nim pod stříšku a nabízejí nám kávu. Ta po ránu bodne, povídáme o naší dosavadní cestě, nevěřícně kroutí hlavou „ó moloci“, ptáme se také, kde jsou ostatní turisté, a ti prý v tom dešti už odjeli. Nabízejí nám, že jestli chceme zůstat, můžeme spát v jejich stanu, abychom v tom dešti nemuseli stavět náš. Ukazují i sociálky, splachovací WC a teplou vodu ve sprše! Je vidět, že to patří Čechům. Hned vedle kempu je domeček, ve kterém bydlí nějaká místní bábuška a oni teď bydlí u ní. Mašinu si můžu dát k nim, je to prý jistější a je tam i „sobáka“ ukazuje na psa. No tak tady asi zůstanem, říkáme si, co jiného v tom dešti dělat,  Naproti kempu stanujou na divoko asi tři rodinky Ukrajinců. Zatímco se umýváme a nakládáme si tu báječnou teplou sprchu, správce mi oznamuje, že odjíždějí na pár hodin do města. Paráda, budem si tu prostě vegetit, dokud se počasí neumoudří.

No na nějaký treking do hor to nevypadá, bylo by tam bláto, navíc je zima, na řadu přichází naše teplé oblečení, které jsme si prozíravě vzali s sebou. V úvahu padá navštívit asi 20 km vzdálený Rachiv, třeba nějakou maršutkou nebo autobusem, stopem nebo vyzkoušet nějakou jinou místní srandu. Po cestě nás odchytí bábuška, ať nikam daleko nechodíme, vše co potřebujeme nakoupíme v místním obchodě a že ona za dvě hodiny půjde k sousedce a neměl by kdo hlídat kemp. Tahá nás k sobě do domku, máme jít „pasmatrjeť, kak bábuška živjot“ No paráda, jsme ve světnici, je tam obrovská pec jak z pohádky o hloupém Honzovi, na peci je spousta hrnců a bábuška nám dává najíst. Z těch hrnců nám se špinavýma rukama podává ovčí tvaroh a kukuřičnou kaši a k pití naběračkou nalévá pravý kefír. Sedíme tiše, ukusujeme, no odmítnout to přece nemůžeme. No co, to přežijem, jsou to přeci přírodní domácí produkty :-) To se nedá vyprávět, to se musí zažít. Bábuška si z nás očividně dělá prdel, jak hlásí Iveta, je vidět jak se baví tím, že na to všechno koukáme jak z jara. A možná nebudem první Češi na návštěvě. Jdem ještě načíhnout do domku vedle a ukazuje, kde spí ona a kde správci kempu. Po blátivé cestě jdeme do vesnice a hledáme ten obchůdek, je úplně zastrčený v nějaké garáži. Nakupujeme klasicky chléb, sušenky, mouku a droždí, Iveta bude opékat těstíčko. Zajímavostí je, že se na Ukrajině prodává jen jeden druh mouky, u nás je k dispozici různá hrubost namletí. Na to si už stěžovala Běta na Krymu, že z té ukrajinské mouky nejdou dělat ovocné knedlíky, které ji naučila dělat jedna Češka.

Jdeme zpátky do kempu, blátu se vyhýbáme jen jak to jde, užívám si svoji rýmu a nachlazení a jsem úplně koženej. V kempu si ohřívám něco teplého do žaludku, cpu do sebe Paralen Plus, Iveta rozdělává oheň a připravuje těstíčko. Jako správná tábornice běží s kudlou do lesa pro kus klacku, na kterým ho bude opékat.

V podvečer se vrací správci kempu, přisedají k nám a na stůl vytahují lvovské pivo a špekáčky. Představují se jako Vadim a Lesja, je to mladý manželský pár a jsou z Kyjeva. Stále prší a Vadim z našeho ohníčku dělá docela slušný kotel na grilování špekáčků. Společně s nimi trávíme hezký večer v přístřeší u ohně a pivka, vzájemně si vyprávíme nejen o životě na Ukrajině. Umějí i hodně slov česky, já zase rád používám slova, která znám v ruštině. Vadim letí do své Samary pro katalog cestovky, u níž pracují, Lesja se už docela těší na konec sezóny, až se vrátí do civilizace, domů do Kyjeva. Vadim, když vidí moje nachlazení, mi nese tabletky „Vid zastudi“ na uzdravení. Jsou to velice slušní a obětaví lidé. Lesja říká, že když dva lidé spolu vyrazí na Ukrajinu, tak potom spolu vydrží celý život. Tomu se s Ivetou jenom usmíváme.

Ptám se, jak daleko je to na nejvyšší horu Ukrajiny, Goverla. Prý 15 km pěšky na Petros a pak dalších 15 km na Goverlu. Uf, normálně bych šel asi tak 5 km, tím že mi není dobře bych ušel sotva dva a tady v tom dešti na výstup zcela rezignuji. Vadim s Lesjou se ptají, zda se zdržíme do druhého dne, ponevadž oni prý ve tři ráno odjíždějí do Lvova na „Posolstvo“.  Na českém konzulátě si potřebují vyřídit nějaké papíry pro práci u české cestovní kanceláře. My ale nevíme jaké bude počasí ráno, nevypadá to, že by se to mělo změnit, prší prý už týden. Ráno to asi nejspíš zabalíme a pojedeme se vyhřát do termálů. Chceme se tedy s nimi předem vyrovnat za ubytování v kempu a večeři, Lesja však naše ďéngy striktně odmítá, rovněž Vadim je neoblomný. Prý to máme jako „padarok“ :-) a je to jejich první sezóna. Stmívá se, loučíme se, Vadim s Lesjou odcházejí spát do domku k bábušce, my máme k dispozici jejich obrovský stan, kde se nám bude spát jako v bavlnce.

 

Čt - 5.8.2004

Ráno vylézáme asi v deset, na zahřátí těla si nakládáme teplou spršku, z verandy umývárny postupně pozoruji malá stáda krav a ovcí, které místní děti vedou do hor na pastvu. Neustále poprchává a je tu mokro. Je to jasný, dnes opustíme Ukrajinu a zítra si naložíme ty termály v Maďarsku. Pomalu balíme a opouštíme kemp. U příjezdové cesty narazíme na zamčenou bránu, naštěstí se Iveta zeptala nějakých místních lidí, kdo od ní má klíče a my můžeme v klidu odjet.

Přesouváme se do Rachivu, z něho chci vidět alespoň nadráží a okolí. Je to chudé město, tržiště působí nevábně a všudypřítomné bláto na dojmu městečka nepřidává. Systém značení a jednosměrky se stávají také velkým rébusem. V této oblasti konečně potkáváme i několik aut s českou espézetkou, těžko říct, kolik z nich jsou turisti a kdo je třeba Ukrajinec pracující v Čechách. Odjíždíme z města ven a poslední nákupy odkládáme na nedaleký Tjačiv. Opět další DAIka, STOP Control, tentokrát i se závorou a jsme nahraný. Zastavuje nás starší pohraničník, dělá strašně důležitýho, chce vidět všechny dokumenty včetně druhé části registrační karty, kontroluje oba pasy a studuje naše víza, musím mu sdělit, kde jsme všude jezdili. Nic závadného nenašel, tak nás pouští dál. Přijíždíme do Tjačivu, ve městě je šílená silnice, ale jinak městečko působí o něco lépe, hlavně není tak uzavřené v hlubokých údolích jako Rachiv a počasí tady není tak ubrečený, objevuje se i trošku sluníčka. Nakupujeme nějaké věci domů, čaje, sušenky, hlavně Kalmár, sušená ryba, kterou jsme ochutnali v Sevastopolu. V místní „Aptěce“ si kupuji Strepsils a nějaké kapsle proti nachlazení, ten ukrajinský bacil nebo co to je, mi dá zabrat ještě týden po příjezdu domů :-( Pokračujeme na Chust, místo obchvatu opět volím cestu přes město, na okraji si v jednom stánku s pečivem kupujeme chléb a sladké koláčky, o kus dál za městem pak zase u silnice melouna. Odbočujeme na Vinogradiv, za městem si u nějaké benzínky nechávám natankovat plnou nádrž. Na stojanech jsou ještě nápisy v němčině, je asi někde ze sedmdesátých let, demontovaná a dovezená z Německa. Pumpař mi do nádrže natankoval plných 45 litrů, měl jsem ji sice téměř prázdnou, ale tolik se tam snad ani nemůže vejít, mají tam asi upravené počítadlo, nezdá se mi to. Ale co, na maďarské hranice zbývá pár km, užili jsme si tu dost, mávám nad tím rukou. Zbylo mi posledních 13 hřiven, kterých se zbavuji v jednom obchůdku za pití a čokoládu.

Jedeme na Vylok, kde je hraniční přechod, v obci přijíždíme na křižovatku, kde si skoro jako všude jinde můžeme vybrat, kam odbočit, značení nikde. Jedeme doprava, v protisměru stojí benga, nekoukám po nich a jedu dál. Na konci obce zjišťujeme, že jsme zabočili špatně. Musíme se tedy otočit a jet znovu kolem nich, na což dvakrát chuť nemám. Taky že jo, mají tam STOP Control, a už zdálky mě DAIšnik pohraničník ukazuje, abych zastavil. Chce moje doklady, ty jen zběžně prolistuje a ptá se co hledáme, když vidí u Ivety na klíně mapu. Odpovídám, že hledáme hraniční přechod. Můj pas ho přestane zajímat, mám vystoupit a ukazuje mě „Smatri“, vidíš ten kostel? Tak pojedeš priamo a za ním odbočíš naprávo a tam na most, jsou to 2 kilometry a tam je hranice“ Tak mu pěkně poděkuju, chci si vzít doklady a on hned na ostro: „A co, ňáký prachy dáš ne?“  Není mi dobře, hážu oči stylem, že to už tady dlouho nebylo, první co mě napadne rázně odmítnout „éé né, éto neevropskoje“ A on zas hned: „Nemusíš mnogo, stačí čut čut“ a myslí tím trochu. Odpovídám mu, že „my užé vsje ďéngy utratíli“ a že „u nas ničevó nět“ „A amerikánskije dolary máš?“ „Nemám!“ odpovídám rázně „Forinty máš?“ Kroutím hlavou, že taky ne a nabízím všimné v naturáliích z obchodu v hodnotě asi 4 Kč :-D Jak největší socka to bere a poněkud zklamaně mi vrací pas a my se nevěřícně vydáváme k hranici, jak jsme z toho vyvázli. Fakt bych neměl chuť někde sepisovat protokol, že po mě drze chtěl prachy, natož vytahovat moje pečlivě zabalené dolary.

Přejíždíme most a jsme na hranici, fronta není tak velká, nicméně s jejich laxním odbavováním tu strávíme dvě nebo tři hodiny. Hraniční přechod Vylok je malý bezvýznamný přechod pro osobní přepravu kousek od trojmezí Ukrajiny, Maďarska a Rumunska. Po celou dobu, co stojíme ve frontě, nás obtěžují cikáňáta a žebrají prachy, vypadají hrozně špinavě a zanedbaně. Iveta holčičkám rozdává alespoň bonbónky, po chvíli přijdou znovu, že chtějí melouna, co vidějí na zadním sedadle. No tak ten nedostanou, ten je totiž náš :-) Přimotávají se i malí kluci, ti jsou však drzejší a musím na ně být hodně odměřený a odhánět je „Huš huš! Nu, uchaží!“. Jeden spratek v rumunštině vyhrožuje, že na mě zavolá svého fotra nebo koho a ukazuje na nějakého zevla, který se na začátku fronty snaží řídit pořadí ve frontě. Některá auta předbíhají, ostatní řidiči po dohodě s tím zevlem spolupracují. Po mně rovněž něco chce, nerozumím mu, nakonec jen popojet o metr dopředu tak, aby někdo jiný mohl za mnou projet, čemuž vyhovím. Nakonec i my se dočkáme a vjíždíme do prostoru celnice, voják na začátku zkontroluje pasy a čekáme na naše „odbavení ukrajinskou stranou“ To se chvilku táhne, než na nás přijde řada. Do okénka podávám pasy, registrační karty, řidičák a techničák, mezitím co to zdlouhavě zkoumá, ženská ve středním věku jako celník nás zpytuje, přes jaký přechod jsme vjeli na Ukrajinu a „kdě vy býli?“ Pak chce otevřít kufr auta a vidí ten neuvěřitelný bordel tam, vyndávám tašku, karimatku a spacáky a snaží se něco šacovat v Ivetiným baťohu. Nevynechá ani interiér vozu. Zase až tak moc to nepřehání, asi uvěřila, že jsme fakt turisti a mezitím nám celník z okénka vrací doklady a my můžeme přejet na maďarskou stranu. Tam si celník pasy jen prohlédne a vidět chce i techničák od vozu. Já naopak kontroluji, zda máme výstupní razítka ve vízech a zapsané auto v pase je přetisknuto velkým červeným písmem v rámečku „Anulovano“ Takže sbohem Ukrajino, brzy se sem určitě vrátím.

Jsme doma, vlastně teprve v Maďarsku, které je ale také novým členem Evropské unie! Hned po pár kilometrech procitáme, že jsme v civilizaci. Asfalt je rovný a hladký, ne tak šíleně hrubý, na silnici jsou vyznačené čáry, po stranách patníky a po krajnici vysekané břehy! Značení pak na každé křižovatce a v každé vesnici. Všude jsou omítnuté domy, čistota a pořádek. Auta jezdí podle předpisů, v obcích se dodržuje předepsaná rychlost, pohoda. Jedu jako Maďaři, nikam nespěcháme a z nostalgie necháváme stále naladěné ukrajinské rádio, zrovna hrají místní hit z diskotéky v Sevastopolu „Čórnyj gůměr“, který se tolik líbil Alince :-)

Je podvečer a do Miskolce už dneska stejně nedojedeme, vybíráme tedy vhodné místo na spaní, to se na druhý pokus podaří a zajíždíme do polí někde třicet kilometrů před městem Nyíregyháza. U polní cesty necháváme auto a Iveta staví stan. Hned vedle roste kukuřice, Iveta jde nějakou natrhat k večeři a když chce osolit vodu na vaření, zjišťuje, že nám ji z baťohu asi čórla ta ženská na celnici. Patrně si myslela, že ve filmovce objevila něco, co se vozit nemá a když zjistila, že se jedná o obyčejnou sůl, bylo jí trapné ji vrátit. Večer zalézáme do stanu a v polích kousek od hlavní silnice usínáme.

 

Pá - 6.8.2004

Ráno klasika, vařím kafe, do žaludku nakládáme ukrajinský chléb a valíme do Miskolce. Snažíme se jet po státovkách, ponevadž Maďaři mají stejně jako u nás dálnice zpoplatněné. Přijíždíme do Miskolce, a hledáme směrovku na Tapolcu, lázeňskou část města, kde se nacházejí termály. Tam jsem byl před mnoha lety ještě jako malý kluk s rodiči a už tehdy to byla nádhera. To se nesmí vynechat, zvlášt, když jedeme kolem! Odbočku díky značení nacházíme snadno. Hledáme kemp, kde bychom se zdrželi do druhého dne a pak nonstop domů. Jeden kemp zeje prázdnotou, ten druhý, který jsem znal už z minulosti, je nekřesťanský drahý. Za auto, dva lidi a stan chtějí v přepočtu 15 Euro. Jmenuje se Eden a už za socialismu tam bylo spousta Holanďanů a cizinců. Ty prachy za něj samozřejmě nedáme, jedeme spíš rovnou do termálů s tím, že se v noci vyspíme někde na Slovensku. Na cedulích hledáme něco jako „Thermalfürdó“, čert ví, jak se to v maďarštině nazývá, maďarsky neumíme ani slovo. Naproti tomu tady každý umí slušně anglicky, třeba maník ve stánku s občerstvením i jiní kolemjdoucí. Nemáme forinty, musíme najít směnárnu. Ta tu však navzdory množství Poláků a Slováků není! Na poště nás paní odkazuje do centra asi 10 km, kam se mi kvůli pár eurům nechce. Veksláci tu také nejsou a na promenádě ve stánku s infem se od nějaké slečny dovídáme, že snad v jednom hotelu nám na recepci vymění. Jdeme tam a v poněkud méně výhodném kursu měníme eura za forinty.

Vydáváme se ke termálům, zkoušíme jako vždy studentské lístky, což nám tady neprojde, chějí vidět ISIC kartu a tu nemáme. Takže hezky za plný a jsme uvnitř. Po mnoha letech poznávám venkovní koupaliště, interiéry se změnily, jdem se převléci do plavek a hurá do koupálka. Trošku komedie pochopit maďarský systém zamykání skříněk, nakonec si s kovovou stoforintovkou a zámkem šatní skříňky poradíme. Systém něco jako složitější nákupní košík :-) Jdeme rychle do vody a necháváme se unášet vodní procházkou v jeskyních. Ivetě se tu moc líbí, něco takového vidí poprvé, vodou zatopené jeskyně a uvnitř koupající se lidé. Několikrát procházíme všechny chodby, uměle vybudované místnosti, na mnoha místech ze všech stran masážní proudy vody a různé vodotrysky. Dost to tady rozšířily, jeskynní komplex byl tehdy zhruba poloviční. Sem tam se jdeme vyhřát i do krytých bazénů s o něco teplejší vodou. V jednom z bazénů se bavíme o lidech kolem a hned vedle manželský pár středního věku, zaslechnuvší naši češtinu, se s námi dá do řeči. Jsou to také Češi, z Hradce Králové a diví se, že jsme se přijeli koupat až sem. Když jim povyprávíme, že tohle je jenom závěr naší dovolené, docela z toho nestíhají. Jsme tu celé odpoledne a z té teplé a chlorované vody jsme už celí rozmočení, takže kolem páté to pomalu balíme a před odjezdem si ve stánku za zbylé peníze dáváme pravého maďarského langoše.

Podle plánku města z nějakých lázeňských novin, které jsem dostali od slečny v infostánku, se snažíme projet přes centrum města a najít tu správnou výpadovku na Slovensko, ale spíš se řídíme intuitivně, poněvadž na nápisy v maďarštině prostě nestíháme reagovat. Pro jistotu se u benzínové pumpy u nějaké paní ujišťuji, zda jedu správným směrem. Večer přejíždíme maďarsko - slovenské hranice, celník se podivuje odkud jedem, říkáme že jsme se byli vykoupat v termálech a podivuje se „v termáloch? v takej horúčave?“ No nám byla za poslední pár dnů docela kosa a na koupání venku v otevřeném areálu to i při teplé vodě moc nebylo.

Jsme tedy na Slovensku, jedeme nějakou zkratkou na Rimavskou Sobotu. V chudých vesnicích míjíme vesměs jen romské občany, klasicky ženy s kočárky a muži hrající si na rvačku. Skoro nic tu nejede, je slabý provoz, silnice bezva a cesta ubíhá rychle. Za Rimavskou Sobotou pokračujeme na Zvolen, kocháme se krásou slovenských hor a za tmy přijíždíme do Zvolenu. Ozývá se hlad, na osvětleném parkovišti v Žiaru nad Hronom, u podniku Slovenského národného povstania, si vaříme poslední jídlo, z auta vyndávám poslední českou konzervu, byl to nějaký guláš, který už mi po těch mnoha dnech pomalu ale jistě leze krkem :-) Domů je to ještě daleko, takže pokračujeme dál a pomalu vyhledáváme místo, kde přespíme. Za tmy se špatně hledá, na Slovensku snad není nutné se tak pracně schovávat, takže kdesi v lesích za městem Partyzánské odbočuji na lesní cestu a kousek od státovky v autě usínáme.

 

So - 7.8.2004

Ráno vstáváme jako jindy, to jest v pohodě :-) Na česko - slovenské hranice to není daleko, po chvilce jízdy jsme u Trenčína a za chvíli na čáře. Uvědomujeme si, jak jsou v ČR vzdálenosti krátké, všude jste hned. Český celník zas dělá důležitýho, chce vidět techničák a doklad o povinném pojištění odpovědnosti za škodu. To jako že by Čecha nepustil do Čech? Nějaký divný, ne? :-D Poprvé za celou cestu vytahuji doklad tohoto druhu a jsme doma. Jedeme v klídku na Uherské Hradiště, zkratkou přes Otrokovice, Kroměříž do Prostějova. Tam mě Iveta pozve na oběd do jedné hezké restaurace na okraji města, kde si dáváme si výborné špízy. Přes hačaperky, silnice druhé třídy Konice a Jevíčko, kde na stromech trháme trochu ovoce, špendlíky se dostáváme do Svitav. Právě tady už došel ukrajinský beňol, u Aralky bereme něco alespoň na dojetí domů. Po cestě se už nic zajímavého neděje, je brzy odpoledne a přijíždíme domů.

 

 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Poděkování patří:

 

Lukáši Jáchimovi z Prahy za výborný tip a rady na cestu (Lukáši, seš killer a hlavně byl jsi první)

neznámému Gennadijovi z Kyjeva za pomoc při hledání ubytování v Kyjevě

kamarádce Alince, její sestře Íře a Vitalijovi za všechnu pomoc a krásné dny prožité s nimi v Sevastopolu

panu Procházkovi s rodinou ve vesnici Lobanovo na Krymu za milé přijetí a nahlédnutí do života krajanů

Vadimovi a Lesje z Kyjeva nejen za hezký večer v Zakarpatí

všem hodným a milým lidem na Ukrajině, ochotni nám poradit nebo jinak pomoci

a všem známým a přátelům, kteří naší cestě přáli a podporovali

 

 

 

 

Toto počítadlo zaznamenává pouze jeden přístup z jedné IP adresy